Havelka Jiří

Muž, o kterém se chci zmínit sice za války neskončil na popravišti, ani v koncentračním táboře (byl „jen“ vězněn gestapem), nicméně si za svoje postoje a činy zaslouží úctu a obdiv.

STRMÁ KARIÉRA
Jiří Havelka se narodil 25. července 1892 v ruském městě Orel. Právnická studia však dokončil už v Praze. Prvním jeho významným postem bylo ministerstvo železnic, kde pracoval jako vrchní odborový rada, později také osobní tajemník několika ministrů. Po vzniku ČSR se stal soukromým docentem pro správní vědy a československé správní právo na Univerzitě Karlově a v roce 1933 postoupil na Nejvyšší správní soud. Tam se blíže seznámil s Emilem Háchou, který stál v jeho čele. Hácha si ho také po Benešově abdikaci (a Šámalově odchodu) vybral jako vedoucího Kanceláře prezidenta republiky. 1. prosince 1938 byl Havelka jmenován také ministrem bez portfeje (v Beranově vládě) a 27. dubna 1939 (ve vládě generála Aloise Eliáše) ministrem dopravy a (do 3. února 1940) náměstkem předsedy vlády. Byl to právě on, kdo Háchovi kandidaturu bývalého legionáře Eliáše na premiéra doporučil. A nemýlil se. Generálovy schopnosti a povahové vlastnosti mu jako premiérovi přinesly brzo autoritu u většiny politiků. Přitom pouze několika zasvěcencům bylo známo, že Eliáš přebírá funkci už jako člen rady starších Obrany národa (kterou založil v březnu 1939 s generály Bílým, Vojcechovským a Vojtou) - největší ilegální vojenské organizace 2. odboje. S domácím i zahraničním odbojem udržoval kontakty (a poskytoval mu užitečné informace) i Jiří Havelka. Jediný, kdo Eliášovi od začátku právem nedůvěřoval, byl K. H. Frank - šéf protektorátního útvaru SS a policie. Ještě víc než Eliáše Frank nesnášel pragmatického, nebojácného a impulzivního Havelku, s nímž se dostával pravidelně do ostrých sporů (Eliáš si ho vybral pro jeho odvahu už v roce 1939, aby s ním protestoval na velitelství SS v Petzkově paláci proti zatýkání Čechů, Jiří Havelka později zastupoval při složitých jednáních protektorátní vládu a jako právník zabránil vydání řady zákonů navrhovaných Frankem, které měly potlačit svébytnost českého národa). 25. dubna 1941 se však nakonec K. H. Frankovi přece jen podařilo prosadit to, oč dlouhodobě usiloval - jeho odvolání z vlády i místa kancléře. Za záminku si vzal skutečnost, že Havelka odmítl zaujmout stanovisko k přepadení Jugoslávie Německem. Po příchodu zastupujícího protektora Reinharda Heydricha v září 1941 byl Havelka a Eliáš týž den zatčeni a oběma hrozil – jak sdělil Háchovi osobně Frank - trest smrti. Prezident se je snažil všemožně zachránit. V prosinci 1941 se mu alespoň podařilo (po poskytnutí písemné záruky) dosáhnout propuštění Havelky do domácího vězení, v němž setrval (jako vězeň gestapa) až do konce války. Za zmírnění trestu byl však Hácha nucen zaplatit několika velmi bolestnými ústupky (například jmenováním ministry vlády esesáka Waltera Bertsche a kolaboranta Emanuela Moravce). Generál Eliáš byl nakonec po atentátu na Heydricha na přímý příkaz Himmlera (jako jediný premiér okupované země) zastřelen (19. června 1942). Prezident Hácha sice zoufale žádal až u Hitlera o změnu trestu smrti na doživotí, avšak bez úspěchu.

NEZASLOUŽENÝ PÁD
Po válce se otevřel prostor pro vyřizování účtů. Často ho bohužel využívali ti, kteří měli máslo na hlavě. Cílem odbojářů (kdybych jich bylo skutečně tolik, kolik se jich po válce za ně vydávalo, osvobodili bychom se dávno sami) se stali i ministři protektorátních vlád. „Bývalí kolegové, s nimiž jsem sloužil v druhé vládě Syrového, ve vládě Beranově a pak Eliášově, byli představováni národu a cizině jako kolaboranti s Němci, kteří schvalovali okupaci a zrazovali národ. Jsem povolaným svěd¬kem, který je připraven, aby to vyvrátil a řekl národu pravdu,“ prohlásil na obranu svých někdejších kolegů v roce 1945 bývalý ministr zemědělství Ladislav Feierabend (který po prozrazení své odbojové činnosti na radu Eliáše emigroval a stal se členem londýnské exilové vlády). Marně. Půldruhého roku po osvobození (v lednu 1947) došlo i na docenta Jiřího Havelku, který byl zatčen a v rámci retribučního řízení postaven v procesu s předsedou protektorátní vlády Rudolfem Beranem a jeho ministry (dalšími byli armádní generál Jan Syrový, Josef Černý a Otakar Fischer) před Národní soud. Komunistický tisk požadoval pro všechny nejvyšší tresty. Beran, jako bývalý předseda agrární strany, zakázané Košickým vládním programem, byl označen za zrádce národa (právě zákaz pěti stran, nakloněných Benešovi, které získaly ve volbách v roce 1935 celkem 2 928 828 hlasů, plus povolení pouze čtyř politických stran v rámci socialistické Národní fronty, byly dva z mnoha „triků“, díky nimž vyhrála v roce 1946 KSČ volby a naše země se nasměrovala k vývoji v roce 1948). Později před sou¬dem vyšlo najevo, že vyšetřovatelé nutili svědky ke křivým výpově¬dím proti Beranovi, naopak svědkové obhajoby byli opomíjeni. Havelka byl přese všechno 21. dubna 1947 shledán nevinným a soud ho (stejně jako Černého a Fischera) osvobodil. Beran se Syrovým byli odsouzeni ke dvaceti letům těžkého žaláře. 
Nicméně po únoru 1948 nastupující totalitní režim donutil Jiřího Havelku opustit Prahu a ten strávil zbytek života v Hostomicích pod Brdy. Většina lidí, kteří o jeho skutečném osudu nic nevěděla, v něm viděla kolaboranta. Ostatně, podobně bylo ještě docela nedávno nahlíženo i na jeho přítele a hrdinu s velkým H generála Eliáše, jenž neváhal položit za svou vlast život. JUDr. Jiří Havelka o hlavu sice nepřišel, leč posledních více než deset let života byl nucen dožít v ponížení a nedůstojných podmínkách. Jediné, čím si mohl alespoň trochu přilepšit, byla výuka cizích jazyků. O tu ale v té době skoro nikdo nestál (já jsem jako desetiletý patřil mezi jeho pár žáků). 
Bývalý ministr Havelka zemřel 5. června 1964. Nikdo z jeho tehdejších spoluobčanů nejspíš nevěděl, že odešel člověk, který jen o vlas unikl popravišti a jehož zásluhou protektorátní vláda odmítla vydat protižidovské zákony (prosadil je až po jeho odchodu K. H. Frank)!