Přírodní park Hřebeny

Úvodní charakteristika přírodního parku Hřebeny

Rada Středočeského kraje na svém zasedání dne 14. září 2009 schválila nařízení, jímž se vyhlašuje na celém území severní části Brdské vrchoviny Přírodní park Hřebeny (dále také PPa Hřebeny) jako v pořadí 19. přírodní park Středočeského kraje. Tento park zaujímá svojí rozlohou 184 km2 druhé největší území po přírodním parku Džbán (210 km2) ve Středočeském kraji. Pro zajímavost je to území dvakrát větší než Národní park Podyjí. Účelem vyhlášení přírodního parku je ochrana krajinného rázu (podle §12, z.č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny) přírodně a kulturně historicky cenného území Středních Čech.

Celé území vyhlášeného přírodního parku je tak rozmanité a bohaté na hodnoty a zajímavosti krajinářské, geografické a geologické, lesnické a obecně přírodní jakož i kulturně historické, že je není možné obsáhnout v jednom článku. V úvodní části se zmíním o zeměpisném zasazení ve Středočeském kraji a obecných souvislostech. Náplní dalších částí budou pohledy na jednotlivosti jako na geologické zajímavosti, lesní komplexy, chráněná území, historická zastavení. Všimneme si i vztahů k lidským sídlům za hranicemi parku, protože to byl právě člověk a jeho činnost, která utvářela nebo dotvářela současný krajinný ráz brdských Hřebenů.

Mapa přírodního parku HřebenyPřírodní park Hřebeny můžeme orientačně vymezit dvěma krajními geografickými údaji: body na jihozápadě a na severovýchodě. Mostek pro pěší přes Litavku pod nádražím Jince na jižní hranici přírodního parku leží na souřadnicích 49°47´07´´ s.š. a 13°59´23´´ v.d. Severní hranice parku u Zbraslavi - Baní leží na 49° 56´ 52´´ s.š. a 14°22´ 28´´v.d.

Babka, jaspisová jeskyně
foto: V. Valenta

Kdybychom měli Hřebeny velmi volně ohraničit vodními toky, obkroužili bychom jejich hlavičku na severu Berounkou a Vltavou. Jejich podstavec na jihu bychom posadili na rozmarnou říčku Litavku. Na východě obtékají Hřebeny přítoky Vltavy, zlatonosný Bojovský potok a říčka trampských osad Kocába. Západní vodní hranici pod Plešivcem tvoří přítok Litavky, potok Chumava. Severozápad Hřebenů obtéká Svinařský potok obcemi s dávnou historií a zemědělskou krajinou Podbrdí až do Berounky v Zadní Třebani. Hřebeny vytvářejí rozvodí mezi povodím Berounky na severozápadě a povodím Vltavy na jihovýchodě, aby se nakonec všechny vody z Brdů spojily na soutoku Berounky a Vltavy pod Zbraslaví.

Do Přírodního parku Hřebeny můžeme vstoupit hned nad Zbraslaví. Odtud můžeme procházet mnoho desítek kilometrů souvisle zalesněnou pahorkatinou, romantickými údolími, stržemi, prameništi, skalními výchozy, sruby a kamennými moři a proudy. Hřebeny jihozápadním směrem stále zřetelněji přecházejí ve vrchovinu až k Litavce. Tato řeka odděluje brdské Hřebeny od Středních Brdů. Přebrodíme-li v prostoru Jinců Litavku, formálně překonáme předěl mezi Středními Brdy a brdskými Hřebeny. Ten se připisuje toku říčky Litavky, rozpustilé říčky s peřejemi, meandry a tůněmi, s pstruhy, ledňáčky a černými čápy, která se v době dešťů nebo tání rozvodňuje ve veletok schopný zaplavit celé povodí a půl Berouna.

Nově vyhlášený přírodní park tak zahrnuje celé krajinářsky jedinečné území brdských Hřebenů vzdušnou čarou od Zbraslavi-Baní po Jince v délce cca 33 km. Jižní základna parku od Felbabky k Dobříši měří cca 16 km. Ať si zvolíme kterýkoliv výchozí bod túry nebo procházky přírodním parkem, dostaneme se tam i zpět veřejnou dopravou. Ať už zvolíme moderní rychlý Elephant ČD do Všenor, Dobřichovic a Řevnic nebo podbrdský skoro historický motoráček ze Zadní Třebaně do Hostomic pod Brdy a Lochovic nebo autobusy na Cukrák, do Řitky, Mníšku pod Brdy, Dobříše a Bukové či Hluboše nebo využijeme budějovického rychlíku do Jinců, vždycky nás dopraví do atraktivních míst. Je jen na nás, abychom vnímali přírodu, těšili se z její neopakovatelnosti a chovali se k ní s náležitým respektem, obdivem a pokorou ke vší té kráse, která nás obklopí.

Hvíždinec
foto: V. Valenta

Celou délkou Hřebenů proniká ze Středních Brdů severovýchodním směrem táhlý geologický zlom spojený s proterozoickým přesmykem. Geologickým základům brdských Hřebenů, které se vytvářely před 450 až 600 miliony let, věnujeme pozornost příště.

Nápadným vrchem na jižní hranici PPa Hřebeny, viditelným jak z kopců nad Karlštejnem, tak ze žižkovské televizní věže, je západním směrem vysunutý Plešivec. Podle archeologických nálezů jeho ploché temeno osídlovali lidé již od doby kamenné. O tom svědčí nesčetné nálezy „pokladů“. Významným byl nález stříbrných denárů z doby krále Vratislava.

Nedaleko Plešivce se do nadmořské výšky 690,7 m tyčí nejvyšší vrchol Hřebenů Písek. Stávala zde dřevěná rozhledna. Před 30 lety tam bylo vybudováno zařízení pro zabezpečení civilního letového provozu.

Z mnoha pražských vyhlídek viditelným místem na opačném, severním konci Přírodního parku Hřebeny je televizní věž na kopci Kopanina (411 m.n.m.) zvaném také Cukrák. Také v tomto prostoru se nacházejí archeologické památky.

Pokud jsem se zmínil o věžích na Hřebenech, nesmím opomenout kamennou věž z první poloviny 20. stol. Byla vybudována na vrchu Studený v nadmořské výšce 660,3 m jako trigonometrická věž prvního řádu (49°48´18,46´´s.š. a 14°05´04,34´´ v.d.). Dnes slouží turistům jako rozhledna s výhledem na Hřebeny, Karlštejn, Točník a Radeč a dále daleko na sever na kopce Českého středohoří. Na jih je daleký rozhled až ke čtyřem nápadným věžím Temelína.

Tímto vymezením a hrubou charakteristikou krajiny zakončuji první část putování Přírodním parkem Hřebeny.

Text a foto: Ing. Vladimír Valenta CSc.

Geologie a geomorfologie

Vše živé ze země pochází a do ní se vrací. Ať už se během času živá příroda vyvíjela jakýmkoliv směrem, vždy vycházela z půdy na horninovém podloží. Jaké tedy je?

Dávná minulost oblasti dnešního brdského pohoří sahá do geologického období před 600 miliony let až do starohor (proterozoikum). Je tvořeno horninami, které vznikaly více než půl miliardy let. Jsou to horniny, které se tvořily z usazenin pradávných moří: proterozoického (před 600 miliony let), kambrického (před 500 miliony let) a ordovického (před 450 miliony let). V etapách mezi jednotlivými záplavami, jak moře přechodně ustupovala, formovala se pohoří. Pozdější záplavy mělkých moří z období siluru a devonu (před 350 miliony let) formovaly sousední Český kras, ale Brdy už nezasáhly. Břehy pozdějších křídových moří se táhly ještě severněji.

Po ústupu devonského moře až do počátku svrchního karbonu (zhruba před 400 – 320 miliony let) probíhaly horotvorné děje variského (či hercynského) vrásnění provázené hlubinným magmatizmem. Vysrážením hydrotermálních roztoků s vysokým obsahem kovů vznikala rudná ložiska (Fe, Pb, Zn, Ag, Au,U). Znovu bylo vrásněno staré proterozoické podloží. Dochází ke zlomům a přesmykům podél osy JZ-SV. Tehdy vzniká páteřní brdský zlom spojený s proterozoickými přesmyky, který se táhne od jihozápadu severovýchodním směrem. Vychází ze středních Brdů vklíněný do kambrických vrstev.

V jižních Hřebenech přibližně od vrchu Hradce pak tvoří rozhraní mezi kambriem a dobříšským proterozoikem. Od Stožce na severovýchod rozděluje hořovicko řevnický křemencový ordovik od starohorní geologické vrstvy dobříšsko štěchovického algonkia. Ačkoliv zeměpisně Brdská vrchovina končí anebo začíná nad Zbraslaví, zlom překračuje vltavské a břežanské údolí, modřanskou rokli, pokračuje podél jižní části Kunratického lesa na Chodov, prochází Přírodním parkem Škvorecká obora – Králičina a končí až mezi Úvaly a Českým Brodem. PPa Hřebeny mají severní hranici zakreslenou nad Lipenci a Zbraslaví – Baněmi.

Vlevo: Největší odhalený ordovický profil (ordvik = geologické období před cca 450 - 500 miliony let) nad Berounkou „pod Kazínem“ u Mokropes, při severním výběžku Hřebenu.

foto: V. ValentaDlouhé období křídy (před 145 – 65 miliony let), v němž téměř nedocházelo k větším tektonickým pohybům, formovalo severočeskou křídovou pánev. V oblasti Brdů vlhké a teplé podnebí způsobilo intenzivní zvětrávání a odnos hornin.

V tropickém klimatu poloviny starších třetihor (před 20 – 30 miliony let) působily mocné horotvorné tlaky (alpské vrásnění) a projevila i sopečná činnost, která vytvarovala České středohoří a pohoří obohatila vulkanickými horninami. V Brdech vznikaly podélné a krátké příčné zlomy.

Tehdy docházelo také k velkým změnám vodotečí. Ve Všenorské bráně byl zjištěn pruh zlatonosných říčních sedimentů a jílovců s rostlinnými zbytky, který výplní odpovídá korytu široké řeky. Její tok byl v dalším vývoji stržen do směru dnešního Bojovského potoka a/nebo Berounky. Do tohoto období také spadá vznik údolí řeky Litavky, která postupně se zahlubujíc tvrdými kambrickými horninami, vytvořila průlomové údolí, původně dále směřující středněmiocénní pánví Vižina (před cca 10 miliony let) hostomickou kotlinou do prostoru dnešních Řevnic. V průběhu čtvrtohor se údolí Litavky prohloubilo a prorazilo si dnešní směr.

Ve čtvrtohorách, v dobách ledových, docházelo k mrazovému zvětrávání a vytváření pro Brdy typických periglaciálních útvarů, jako jsou kamenná moře (Hradec, Stožec, Provazec, Plešivec) a proudy (Hviždinec, Kamenná u Řevnic), skládané skály, tory, převisy (Hřebeny) a zdi (Černolické skály). Různé skalní převážně křemencové útvary jako hrady, věže, balvany a balvanité proudy a kamenná moře jsou pro Brdy a tudíž i PPa Hřebeny typické.

Horniny, se kterými se na Hřebenech setkáváme, jsou především různé typy křemenců, křemičité slepence, hrubozrnné křemičité droby a jemnozrnné slepence, silicity, pískovce a také různé břidlice. Jen okrajově se setkáváme s vyvřelinami jako amfibolity, bazalty, pyroxeny, diabázy, spility, andezity a ryolity.

Horniny sedimentárního původu převládají. Proto zde můžeme najít i stopy po životě v dávných mořích. Zbytky mikroorganizmů a planktonních řas ve křemenných stromatolitech z nejstarších období (proterozoika) jsou svědectvím nejstaršího života na Zemi.

Kambrické (kambrium, geologické období před 500-550 miliony let) skály nad řekou Litavkou s nálezy trilobitů (PP Vinice).

foto: V. ValentaBohaté nálezy zkamenělin poskytují kambrické sedimenty tzv. „brdského kambria“ z období před 500 – 550 miliony let. Pasecké kambrické břidlice na lokalitě Kočka v nedalekém VVP Brdy zmiňuji proto, že mají souvislost s Jineckým souvrstvím. Čeští paleontologové tam prokázali původní místa výskytu kambrických členovců. Jde zejména o endemitického (původního) členovce Kodymirus vagans (Chlupáč et Havlíček, 1965), Kockurus grandis (Chlupáč, 1986) a Vladicaris subtilis (Chlupáč, 1996).

Konkrétně pro PPa Hřebeny je významné kambrické Jinecké souvrství nad Litavkou mezi Jincemi a Rejkovicemi. Jde o světoznámé naleziště fosilií tzv. paradoxidové fauny, která v hornině zanechala stopy, záznamy svého životního chování. Ty objevil a posléze rozluštil Radek Mikuláš v roce 2001.

Nesmíme opomenout významnou skutečnost, že paleontology světových jmen zde byla objevena řada endemitických trilobitů již od začátku 19. století, jako např. Conorhyphe sulzeri (Schlotheim, 1823), Ellipsocephalus hoffi (Schlotheim, 1823), Rejkocephalus rotundatus (Barrande, 1846), Lobocephalina emmrichi (Barrande, 1846), Litavkaspis rejkovicensis (Fatka a sp., 1981), Rejkocephalus knizeki (Kordule, 1990), Rejkovicichnus necrofilus (Mikuláš a kol., 1996). Toto světově unikátní paleontologické naleziště Vinice je od r. 1999 vyhlášeno přírodní památkou na rozloze 43,18 ha.

Největším ordovickým profilem v celém Barrandiénu jsou příkré skály nad Berounkou v prostoru Kazína. Jsou to odkryvy ve flyšoidním ordoviku letenských vrstev i s pseudokrasovou jeskyní nad řekou. Nejvyšší nadmořská výška nad nimi, Kopaniny, dosahuje 414 m.

Překročením Všenorské brány se dostáváme do prostoru Červené hlíny (467,4 m.n.m.) s Černolickými skalami. Červenou hlínu charakterizují křemencové balvany a železité kaolinitické zvětraliny. Skály tvoří výrazné křemencové zdi, které slouží horolezeckému výcviku. V r. 1999 byly Černolické skály vyhlášeny přírodní památkou.

Malebná vyhlídka na meandr a nivu Berounky a na město Řevnice je ze Hviždince (475,8 m.n.m.). Tato křemencová skála přesahuje nad příkrými balvanitými svahy, nad hlubokým příčným zlomem, roklí se sutěmi, kamennými proudy a skalními výchozy křemenců řevnického ordoviku, kterou teče potok Kejná. Obdobný ráz mají svahy protější Kamenné (469 m.n.m.). V tomto prostoru zarůstá velký lom, který kdysi dodával kámen na dláždění pražských vozovek.

Výrazným křemencovým výchozem je vrcholek Babka (505,5 m.n.m.) nad příčnou roklí s Babským potokem mezi Řevnicemi a Mníškem pod Brdy. Na Babce se těžil jaspis. Pod celým tímto rozsáhlým územím se nacházela ložiska železných rud. Byla těžena od nejstarších dob, na mníšecké straně těžba pod Skalkou (553,0 m.n.m.) skončila až v roce 1968. Po celém prostoru se setkáváme s pozůstatky někdejší hornické činnosti. Většinou se těžila železná ruda různé jakosti. V prostoru Stříbrné Lhoty se ve středověku kutalo stříbro a již několik kilometrů za hranicí PPa Hřebeny kolem Pleši (490,3 m.n.m.) se těžilo zlato.

Středový hřeben většinou ostře spadá na jihovýchod a přechází do mírné pahorkatiny dobříšského proterozoika. Na sever mezi hřbety příčnými kamenitými roklemi a stržemi řevnickým ordovikem potoky odvodňují Hřebeny do Berounky.

Náhorní plošinu Bílého Kamene, kde Hřebeny již přesahují nadmořskou výšku 600 metrů, obsadily stavby raketové základny z 80. let minulého století. Za nimi kamenitými stržemi na sever protéká Drahlovický potok. Od kopce Vrážky (577 m.n.m.) probíhá jihozápadním směrem k jihu ostře spadající hřeben, tvořený kambrickými šedými až hnědočervenými křemičitými slepenci. Táhne se přes balvanitý Stožec (604,3 m.n.m.), přes srázy Hradce (628 m.n.m.), Kuchyňku (636 m.n.m.), Provazec (639 m.n.m.) a Holý k Čenkovu. V délce několika kilometrů vystupují mrazové sruby. Ze Hřebenů k jihu prudce spadají balvanité svahy. Stará bučina (4N) na balvanitých svazích Hradce na území 49,92 ha je od roku 1989 chráněna jako přírodní rezervace. Další přírodní rezervací na Hřebenech je Kuchyňka, která na území 21,18 ha již od roku 1933 chrání typický brdský suťový porost.

V tomto prostoru je vyvinut druhý, paralelní severní, samostatný hřeben, který se táhne od Plešivce (653,8 m.n.m.) přes Písek (690,7 m. n.m.), Velkou a Malou Babu, Studený (660,3 m.n.m.), Charvát (625 m.n.m.) a Roudný (637,3 m.n.m.) k Vrážkám. Tento paralelní hřeben je tvořen faciemi tvrdých skalecko řevnických ordovických křemenců. Jeho jižní stranu lemuje úzký pás ordovických vyvřelin šáreckého souvrství (bazalty, diabázy, bazaltové tufy), na nějž kolem Písku navazují křemenné pískovce a slepence ze středního kambria. Jejich rozpadem na vrchu Písku se tam tak ocitnul písek původem ze dna moře před 550 miliony let.

Mezi jižním kambrickým hřebenem a souběžným severním ordovickým hřebenem se vytvořily náhorní plošiny. Tu severní charakterizují čenkovské šedozelené a hnědočervené kambrické pískovce, jižní část deluviální hlinito kamenité uloženiny.

Brdy byly po několik staletí dominantní železářskou oblastí Čech. Železnorudná ložiska v Brdech mají dvojí genézi. Na Příbramsku jsou žilná, jejichž největší koncentrace se soustředila do příbramského železnorudného revíru, a jsou vázána na tektonické poruchy svrchního proterozoika a kambria. Na Hřebenech jsou zdrojem Fe železnorudná sedimentární ložiska v ordovických vulkano sedimentárních horninách. Neželezné rudy se vyskytovaly na Hřebenech jen zřídka.

Dolování přecházelo od povrchového po hlubinné. Na mnoha místech Hřebenů nacházíme pozůstatky po důlní činnosti. Dobývání železné rudy na Hostomicku od dávných dob zahrnovalo zejména území od Felbabky-Ostrého přes Plešivec, Písek, Provazec až po Studený. Dodnes jsou v podzemí kilometrové štoly a rozsáhlé důlní prostory. Důlní prostory, stavby a zařízení nad zemí dávno pohltil les. Přes to nacházíme kamenné zídky, hradby a trosky staveb, jejichž smyslu se můžeme jen dohadovat. Obcházíme stromy zarostlé šachty, propady a odvaly. Staré hornické cesty pohltila vegetace.

Ing. Vladimír Valenta CSc.

Přírodní park Hřebeny - Krajina a její osidlování

Brdské Hřebeny jsou jedinečným fenoménem 40 kilometrového polooblouku souvisle zalesněného pohoří ve středních Čechách, od řeky Litavky na jihu až na sever ke starému soutoku Berounky a Vltavy, kde se stékají všechny vody z Brdů. Již sám staroslovanský název Brdy, který se zachoval i v jiných slovanských jazycích, je výrazem pro zalesněné kopce, chlumy, hřbety. Lesy na Brdech rostou na vesměs chudých skeletových a kamenitých křemencových podkladech. Půdy jsou proto velmi chudé, výrazně nevhodné pro zemědělství. Proto také v dávných dobách usazování lidí zůstaly Hřebeny v podstatě ušetřeny kácení, klučení a žáření pro získávání úrodné půdy. Zemědělské půdy se nacházejí na náplavech pod kopci. Proto osady vznikaly pod Brdy. V Podbrdí byly zakládány dvorce, osady, města, hrady a zámky. Hřebeny s rozlehlými lesy zůstávaly velmi dlouho kolonizací nedotčené a v majetku Koruny české.

Z povahy člověka nelze očekávat, že by brdské hvozdy ponechal na pospas jen jelenům, medvědům, vlkům, tetřevům a orlům. Zvídaví keltští Bójové patřili k nejlepším prospektorům své doby. Již oni těžili a využívali nerostného bohatství ukrytého ve skalnatém masivu brdského pohoří. Už mnoho staletí před naším letopočtem na Hřebenech vznikala keltská hradiště - oppida. Patří mezi ně Kazín, Babka, Hradec a Plešivec. Nepochybně na Bojovském a Všenorském potoce keltští Bójové rýžovali zlato a v prostoru Písku a Plešivce získávali železo již v dobách římského impéria.

Plešivec je zdaleka nápadným ze Hřebenů poněkud západním směrem vysunutým vrchem. Lze ho spatřit jak z kopců nad Karlštejnem, tak ze žižkovské televizní věže. Podle archeologických nálezů jeho ploché temeno osídlovali lidé již od doby kamenné. O vrcholu rozkvětu svědčí nesčetné nálezy bronzových předmětů z období kultury knovízské před třemi tisíci let. Výhodná poloha náhorní plošiny na Plešivci přitahovala k osídlení zřejmě po všechna období. Byla vykopána řada předmětů z keltského období kultur halštatské i laténské včetně zlatých duháků. Bylo nalezeno a ještě více zcizeno a znehodnoceno mnoho „pokladů“ z nejrůznějších dob s předměty z bronzu, stříbra, zlata, ale i kamene a železa. Významným byl nález pokladu stříbrných denárů z doby knížete Spytihněva II. a krále Vratislava II. Nasvědčuje tomu, že keltské oppidum, později slovanské hradiště, mohlo být obývané ještě za krále Vratislava v druhé polovině 11. století. V 18. a 19. století se pod Plešivcem těžila železná ruda. Šachtu později zaplavila voda a zůstalo jezírko. Odtud pochází stará místní pověst o Hadí královně, která pod zemí střežila poklad, a když se k němu horníci prokopali, zalila všechny podzemní prostory vodou. Je zajímavé, jak téma velmi koresponduje s náměty starých irských bájí.

Krkavčí skály skýtají daleký výhled do kraje.

V roce 1999 nelegálním průzkumem detektorem kovů byl objeven a následovně zcizen keltský „poklad“, který byl obratem prodán za 150 000 Kč. Skutečná kulturně historická hodnota takových nálezů se nedá ani vyčíslit. Ukradené vykopávky výrazně poškozují možnosti studovat a dokladovat kulturní dědictví českého národa.

K jižní hranici PPa Hřebeny za řekou Litavkou se přimyká starobylá železářská osada Jince. Huť se písemně připomíná v roce 1390. Se zdejší výrobou železa jsou spojeny rody Vratislavů z Mitrovic a hrabat z Vrbna, z nichž jako železářský odborník vyniknul Rudolf z Vrbna, stavitel jinecké vysoké pece Barbora. Pod vrchy Písek a Komorsko na Hřebenech se těžila kvalitní železná ruda s obsahem 40 – 50% Fe. Brdské železářství v 18. a 19. století produkovalo 70 – 80% železa v zemích Koruny české.

Na Hřebenech mezi Dobříší a Hostomicemi pod Brdy nedaleko silnice se zdvíhá skalnatý kopec Hradec (628 mn.m.) se zbytky valů a propadlými jámami po stavbách někdejšího keltského oppida z období halštatsko-laténského. Severně od Dobříše při hranici přírodního parku u Obory lze nalézt kruhový val s vodním příkopem někdejšího slovanského hradiště z 8. až 10. století n.l.

V prostoru křemencových výchozů kolem skalky Babka (505,5 mn.m.) nad Řevnicemi se nacházejí připomínky na hradiště z doby kultury knovízské před 3 tisíciletími. V okolí jsou zřetelné zásahy po těžbě jaspisu a železné rudy.

Na brdských lukách se volně pasou koně.Přeskočíme přes nějakých dva a půl tisíciletí a posuneme-li se o dva a půl kilometru jihovýchodně pod kótu Skalka (553,0 mn.m.), najdeme areál bývalého barokního kláštera Skalka. Stavby, které byly vážně poškozeny hornickou činností, byly již vesměs opraveny. Skvostem barokní architektury je kostelík sv. Maří Magdalény, jehož stavitelem byl v letech 1692-1693 Kilián Ignác Diezenhofer. Krápníkovou výzdobu kostela podle jeskyně Maří Magdalény u Aix-en-Province doplnil Petr Brandl v roce 1694 nástěnným obrazem sv. Maří Magdalény. Když tomuto uměleckému skvostu hrozila v 50. letech minulého století zkáza otřesy z těžebních odstřelů, podařil se českým restaurátorům husarský kousek – sejmout unikátní fresku na plátno a přenést ji do kostela sv. Václava v Mníšku pod Brdy.

Na nejsevernější části Hřebenů, na Kopanině (411 m.n.m.) se setkáváme se zbytky starověkého a středověkého hradiště Kazín, ve starých pověstech spojeného s počátky formování českého národa. Televizní věž „Cukrák“, viditelná z mnoha míst v Praze, svým způsobem symbolizuje spojení minulosti s moderní dobou.

Ing. Vladimír Valenta, CSc.

Přírodní park Hřebeny - Krajina a dějiny

Krajinu Hřebenů převážně vystavěly chudé kambrické křemencové slepence a ordovické křemence. Proto vznikaly i chudé půdy nevhodné pro zemědělství. V holocénu na nich vyrostly dubo bukové a jedlo bukové pralesy s mnoha dalšími druhy dřevin, tedy úživné lesy, v nichž medvědi, vlci a rysi proháněli jeleny, srnčí a černou zvěř.

Postupně do Hřebenů pronikali lidé. O těch předhistorických jsme si povídali minule. Po porážkách Keltů, vyvrácení a vyrabování jejich kulturních a hospodářských center v 1. století n. l. agresivními Germány, jako by země osiřela. Opuštěná sídla pohltil les.

Kdy vlastně začíná historie brdských Hřebenů? A kde? Názvem Hřebeny byl původně označen úsek brdského geologického zlomu od Hradce po Vrážky. Později byl rozšířen na brdské pohoří podél geologického zlomu od Litavky po Zbraslav. Hřebeny nebyly v historické době trvale osídleny. Sídla vznikala na jejich okrajích, později s výjimkou hornických osad (Komorsko) nebo obydlí uhlířů, lesníků a myslivců.

Datum příchodu starých Slovanů do oblasti Brdů je těžko doložitelné. Budovali hradiště, často na místech starých keltských oppid a historikové připouštějí míšení zbytků Keltů se Slovany.

V oblasti Brdské vrchoviny známe staroslovanská hradiště na Radeči, Březině, Plešivci, v Oboře nad Dobříší, Kazíně a snad i na Třemšíně.

Podzimní bučina na Hřebenech

foto: V. Valenta

Všechna jsou spojena s pověstmi a bájemi. Vlastní nepřístupné Hřebeny staré Slovany k usazování moc nelákaly. Slovanské, resp. české osady vznikaly pod Hřebeny v Podbrdí, kde byla obdělavatelná zemědělská půda. V průběhu staletí, jak byla podbrdská krajina osídlována, Hřebeny se staly nejprve královskými, později i soukromými honebními revíry. Lesnaté Hřebeny se s rozvojem civilizace stále více stávaly zdrojem kamene, rud a dříví jako základní suroviny a jako paliva.

S první písemnou zmínkou o Brdech se v dlouhém trvání jejich vývoje setkáváme vlastně nedávno.

V dochované listině zbraslavského kláštera se praví, že vrchy nad Zbraslaví se nazývají Brdy. Listina, pocházející z doby Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny, je datována rokem 1325. V roce 1337

Jan Lucemburský daroval část královských lesů nad Dobřichovicemi rytířskému řádu Křižovníků s červenou hvězdou.

Založení osady Řevnice sahá do doby krále Vladislava II. Písemně je obec doložena v roce 1253, v roce 1292 za krále Václava II. se stává městečkem. Až v roce 1968 bylo povýšeno na město. Řevnické lesy na Hřebenech byly ve středověku spravovány různými řády, po roce 1945 se staly vlastnictvím města.

Na druhé straně Hřebenů čeští králové vybudovali strategické hrady v Mníšku a v Dobříši na Zlaté stezce z Bavor do Prahy. Od 14. století se Mníšek pod Brdy připomíná jako královské městečko s tvrzí. Mníšecké panství bylo v 16. století za Vladislava II. Jagellonského prodáno pánům z Mitrovic. S Mníškem je spojeno železářství a metalurgie.

Dobříš je známa již od 10. století. Král Václav I. dal v roce 1252 zbudovat v Dobříši královský hrad. Za Jana Lucemburského v r. 1321 vyrostla pod hradem trhová ves. V dobách Karla IV. a Václava IV. se stal Dobříšský hrad sídlem královského lovčího. V 15. století byla osada Dobříš povýšena na městečko. Královské zboží na Dobříši s rozsáhlými lesy na Hřebenech prodal věčně zadlužený Ferdinand II. Habsburský v roce 1630 Brunovi z Mansfeldu. Mansfeldové vystavěli nejprve renesanční zámek, který v letech 1745 – 1765 přestavěli podle vzoru francouzských zámků. Zámek byl za Druhé světové války obsazen Gestapem, po válce se stal kulturním a rekreačním centrem Čs. svazu spisovatelů, v 90. letech se vrátil do držení rodu Colloredo-Mansfeldů.

Město Dobříš a její obyvatelé utrpěli těžké ztráty při vpádech cizích vojsk.  Město bylo dvakrát zpustošeno během 16. století a vydrancováno a vypáleno Švédy za Třicetileté války. Teprve s průmyslovou revolucí a společenskými změnami v 19. a 20. století postupně dochází k rozvoji města. Také na Dobříšsku byly budovány hutě a rozvíjela se průmyslová výroba. Světoznámou se stala výroba jemných kozinkových rukavic. V 19. a 20. století dochází k rozkvětu města, které se na čas stalo i okresním městem. V současné době má statut ORP (obce s rozšířenou působností).

Konec října na Hřebenech
foto: V. Valenta

Města Dobříš spolu s Mníškem pod Brdy, Řevnicemi a Dobřichovicemi se stala významnými rozvíjejícími se kulturními a hospodářskými centry oblasti brdských Hřebenů.

Severní část pruhu lesů na Hřebenech patřil k Litni, původně majetku starobylého rodu Buziců, později Daubků. Následující lesní pruh náležel osovskému panství Kouniců. Dnes jeho vlastníkem je J. Palivec, vnuk Heleny Čapkové a diplomata a básníka Josefa Palivce.

Obec Hostomice pod Brdy se stala ve 14. století „královským a ochranným městečkem“. To bylo v roce 1738 povýšeno na město. Město je vlastníkem velkého lesního celku na Hřebenech. S historií města jsou v 19. století spojeny stávky a protesty dělníků, kteří byli krutě vykořisťováni.

Jméno vsi a tvrze Hluboš se objevuje za husitských válek, kdy před ústím potoka „V zabitých“ 8. září 1422 katoličtí páni pobili příbramské husity. Husité za Jana Žižky překonali Hřebeny ještě jednou směrem na Velký Chlumec. Od té doby tam zůstalo pomístní jméno Žižkov. Ke hlubošskému panství patří velký lesní hospodářský celek na Hřebenech. V barokním zámku Hluboš počátkem První republiky dočasně pobýval také prezident T. G. Masaryk.

Dubová bučina na suťových svazích rokle Kejné
foto: V. Valenta

Na Litavce leží městečko Jince. Již za Václava IV. v r. 1390 je doložena železná huť. Technickou památkou je dřevouhelná vysoká pec Barbora z roku 1810 vystavěná vynikajícím metalurgem Rudolfem z Vrbna. Jince byly rodištěm vynikajícího houslisty, českého Paganiniho, Josefa Slavíka. Rovněž sousední Čenkov je historicky spojen se železářstvím.

V roce 1912 tam pracoval jako kovodělník budoucí jugoslávský prezident Josef Broz Tito, který se do Čech rád vracel.

V lesích na Hřebenech v nadmořské výšce 580 m stávala osada Komorsko. Zanikla již ve středověku. Dnes tam fungují budovy polesí Komorsko Lesního závodu Dobříš a adaptační obůrka pro daňky. Uprostřed Hřebenů ve výšce 440 m.n.m. leží obec Kytín s kostelem ze 14. století. Osamělými budovami na Hřebenech jsou hájovny: Jelení palouky, Trnová, Knížecí Studánky, Brodce a Obora. Zarostlé ruiny vypálené hájovny pod Bílým Kamenem připomínají boje s Němci v závěru II. světové války. S vojenskou činností jsou spojeny objekty muničních skladů a raketových základen z dob studené války.

Červeně a bíle v červnu na brdských pasekách rozkvetou náprstníky (Digitalis purpurea)

foto: V. Valenta

Zlatá stezka pod Hřebeny v dobách míru poskytovala obyvatelům přilehlých obcí zdroj obživy a obcím prostředky pro rozvoj. V dobách nejistot a válek postupující a ustupující vojska a loupežníci přinášeli zkázu a zmar. Nejhůře se zachovala ustupující švédská vojska na konci Třicetileté války, která vyloupila a vypálila všechna města a obce na Zlaté stezce a zanechávala za sebou utrpení a smrt. Ani nové pobělohorské panstvo se nechovalo k českému obyvatelstvu soucitně. Ani nástup industriální revoluce s rozvojem hornictví a hutnictví příliš nezmírnil chudobu obyvatel Podbrdí. Sociální a ekonomické postavení obyvatel se začalo vylepšovat až začátkem 20. století a zejména se vznikem Československé republiky. Tu předcházela První světová válka, v níž zahynuly tisíce obyvatel Podbrdí. Každá obec, každé město má své památníky na paměť desítek svých padlých.

I Druhá světová válka si na Hřebenech vyžádala hodně obětí. Jak padlých v boji tak popravených a umučených při výsleších nebo zavražděných v koncentračních táborech. Celou válku lesnaté nesnadno přístupné Hřebeny byly útočištěm protinacistického odboje, partyzánů a výsadkářů. Desítky padlých připomínají pomníčky rozeseté po celých Hřebech. Na Brdech se tvrdě válčilo i několik dní po oficiálním podpisu německé totální kapitulace. Poslední výstřely Druhé světové padly až 11. května 1945 na Slivici u Milína.

Ing. Vladimír Valenta, CSc.

Přírodní park Hřebeny - Vody na Hřebenech

Vodní perimetr Přírodního parku Hřebeny vymezíme řekami Kocábou na jihovýchodě, na jihozápadě Litavkou, která se vlévá do Berounky neboli Mže na severozápadě, a na severovýchodě Vltavou, která po soutoku s Berounkou nakonec vstřebává všechny vody z celého území Brdské vrchoviny.

Brdská vrchovina se táhne Středočeským krajem v jihozápadním oblouku od Zbraslavi po Blatensko. Jižní a střední části Brdů patří ke chladnějším s dlouhodobými průměrnými ročními teplotami +5,5°C a vlhčím. Ve vyšších polohách Středních Brdů naprší a nasněží až 800 mm vody. Proto tam mohly být pro potřeby zejména hornictví a hutnictví založeny velké rybníky a nádrže, z nichž nejznámější jsou Padrťské rybníky, Láz, Pilská, Octárna, Záskalská. Ve Středních Brdech pramení největší brdské řeky Klabava a Litavka, v době povodní nebezpečné přítoky Berounky.

Směrem na sever jsou Brdy – Přírodní park Hřebeny – teplejší a sušší. Průměrná roční teplota na Hřebenech v závislosti na expozici a nadmořské výšce kolísá mezi +6,5° až +7,5°C. V Hostomicích pod Brdy naměřili dlouhodobý roční průměr + 8,3°C. Průměrných osm stupňů se dosahuje též v přilehlých údolích Berounky a Vltavy.

Nejvíce srážek spadne v jižní, nejvyšší části Hřebenů od Plešivce po Studený vrch a to v rozmezí 650 – 700 mm. Na sever od Hradce po Kopaninu srážkový průměr klesá od 600 do 550 mm. Nejsušší částí Hřebenů je Kopanina nad Zbraslaví.

Z hory Plešivce (653,8 m.n.m.) odtékají drobné potůčky přímo do Litavky, na východ pak posilují tok říčky Chumavy. Její bohatá prameniště se rozkládají v nadmořské výšce kolem 600 m v náhorní kotlině mezi Pískem (690,7 m.n.m.), Provazcem (639 m.n.m.), Kuchyňkou (635,6 m.n.m.), Studeným (660,3 m. n.m.) a Velkou Babou (614,5 m. n.m.). Ve stráních vyvěrá řada pramenů. Z nich populární je Brdlavka. Chumava protéká úzkým později se rozšiřujícím údolím severním směrem. Na okraji lesa napájí menší rybníky v Zátoru a Podbabě. Chumava tvoří nivu k Hostomicím, vrací se obloukem k Neumětelům, obrací se na západ a u Libomyšle se vlévá do Litavky. Povodí Chumavy zásobuje pitnou vodou obce v oblasti města Hostomic pod Brdy.

Náhorní plošinu mezi vrchem Pískem a Komorskem odvodňuje bystřina, jejíž pramen vyvěrá ze zasypané štoly pod Pískem (690,3 m.n.m.), sbírá vodu z drobných potůčků a pod hřbetem Provazce a Holého se zařezává do hluboké chladné rokliny horského rázu. Jižněji od Holého pramení Hlubošský potok, nedaleko jehož ústí do Litavky v místě zvaném V zabitých byli panskou jízdou v roce 1422 pobiti příbramští husité.

Krajina mezi Příbramí a Dobříší je bohatá na dávné rybniční soustavy na potocích, které pramení na jihovýchodních svazích a pod Hřebeny.

Vody z mokřadů a podmáčených lesů na jihovýchod od vrchu Kuchyňky napájejí Vackův a Sychrovský rybník mezi Malou Bukovou a Sychrovem na jižní hranici Přírodního parku Hřebeny. Rosovický hvozd je prameništěm Dobříšského potoka. Ten obtéká Dobříš na jihu, napájí Huťský rybník a Strž, aby vyústil do legendární řeky Kocáby s trampskými osadami na březích.

Sama Kocába pramení u Dubna 3 km východně od Příbrami, sytí soustavu rybníků před Višňovou a posílena Kotenčickým a Dobříšským potokem s přítoky ze Hřebenů se vlévá do Vltavy pod Štěchovicemi.

Kotenčický potok sbírá vody ze hřebene Malého Chlumu (591,1 m. n. m.) nad Pičínem, za nímž napájí soustavu šesti rybníků a než posílí řeku Kocábu, proteče ještě Svatopolským rybníkem.

Pod Studeným vrchem je romantický kout, kde vyvěrá studánka, která přitahuje trampy a poutníky po Brdech. Je to pramen Trnovského potoka, který pod hájovnou Trnová přijímá dva další přítoky z lesů pod pravěkým keltským hradištěm.

Z podmáčených lesů pod Stožcem (603 m.n.m.) odvádí vody řada potůčků, které pod se Knížecími studánkami spojují do Lipižského potoka. Na něm v oboře Aglaia byl obnoven lesní pstruhový rybník. Lipižský a Trnovský potok po soutoku pod hájovnou Brodce napájejí dobříšské rybníky Papež, Městský prostřední, Huťský a rybník Strž, u něhož v bývalém letním sídle spisovatele Karla Čapka je jeho památník. Vody z této oblasti také zásobují vodojemy pitné vody pro Dobříšsko. Proto také v posledníc horkých létech Lipižský potok vysychá. Zatímco rybník Papež si přes rozlézající se novou zástavbu dosud zachoval relativně čistou vodu, prostřední městský rybník je silně eutrofizován, hnědozeleně zahuštěný takřka jako vyhnívací nádrž.

Čisté vody z mokrých lesů pod Stožcem zásobují Voznický potok, který před obcí Voznice naplňuje Velký rybník. Na vlhkých lukách při horních tocích potůčků dosud kvetou vstavače, prstnatce a hořec hořepník, najde se i úpolín a kosatec.

Lesy kolem Vrážek nad Kytínem odvodňuje Luční potok, který před Mníškem pod Brdy napájí Zadní, Prostřední a Zámecký rybník.

Nad Mníškem pod Brdy sbírá vody Bojovský potok, na kterém zbudovali rybník Sýkorník, a protéká strmým údolím do Vltavy. Bojovský potok je zlatonosný. Již Keltové na něm rýžovali zlato. Soutěže, kdo narýžuje více setinek zlata, poskytují zábavu i v dnešních dobách.

Rovněž Všenorský potok, který pramení v Řitce, a protéká všenorským zlomem do Berounky, býval zlatonosný. Z prostoru Kopaniny odtékají menší vysýchavé potůčky.

Severozápadní Hřebeny, tvořené ordovickými křemenci, jsou rozbrázděny četnými roklemi a údolími se strmými skalnatými a kamenitými svahy. Většinou z nich protékají potoky, z nichž některé v suchých měsících ztrácejí vodu. Svahy porostlé bučinami, reliktními bory a zakrslými doubravami se starými stromy a vývraty vtiskují roklinám až divoký přírodní ráz. Můžeme začít Dobřichovickou roklí se starou bučinou, následuje kamenitá rokle pod Hviždincem. Nejrozsáhlejší je rokle potoka Kejná s balvanitými svahy, se skalními sruby a kamenným proudem z Kamenné (469 m.n.m.). V prostoru nad skálou Babka (505,5 m.n.m.) pramení vodnatý Babský potok. Protéká skalnatou strží. Jeho vody jsou rezavé od železných rud v horninovém podloží.

Pod ocúnovou loukou na sever od Skalky (553 m.n.m.) pramení Moklický potok, který protéká sevřeným údolím pod křemencovou skálou Čertův Hřebínek se skalními moři a typickou zakrslou doubravou a reliktním borem. Pod skálou před několika lety obnovili lesní rybník. Při záplavě v roce 2009 se vody propadly do štěrkového podloží a potok prochází pod hrází v podzemí, aby se po sto metrech opět vynořil.

V lese nad Halouny po ukončení těžby železné rudy šachtu v cca 500 metrech nad mořem zaplavila voda a vytvořila romantické jezírko s vysazenými lekníny. Propadlá dolinka je obklopena chatkami trampské osady. Následující roklinou protéká Halounský potok.

Prudkým dvoukilometrovým údolím od Vrážek (577,1 m.n.m.) do Hatí (312,0 m.n.m.) zurčí Vrahův potok.

Mokřady a podmáčené lesy mezi Jistevníkem (605,9m.n.m.) a Bílým Kamenem (604,3 m.n.m.) napájejí Drahlovický potok, jehož romantické soutěsky s kaskádami rádi navštěvují trampové. Na zapomenutých koutech u vody mají vybudovány přístřešky, stoly a kameny chráněná ohniště se sedátky. Převážně jsou tato trampská útočiště na Hřebenech uklizená a bez odpadků. Čisto kolem tábořiště je věcí trampské cti.

Plošinu na Hřebenech mezi Jistevníkem a Roudným (637,3 m n.m.) odvodňují potůčky, které se spojují do Všeradického potoka. Ten skáče mezi balvany, tvoří vodopádky a na okraji lesa napájí rusalčí rybník. Dolinou mezi pravěkým hradištěm Hradcem (628 m.n.m.) a Charvátem (625,2 m.n.m. proudí vody Chlumeckého potoka, který se pod staroslovanským hradištěm Košík u Neumětel, na němž mohl sídlit bájný vladyka Horymír, vlévá do říčky Chumavy. I na severozápadních svazích najdeme v lese řadu vodáren, které zásobují vodou obce v Podbrdí.

A tím se naše putování po vodách Přírodního parku Hřebeny uzavírá. Na Hřebenech jsme žádné velké nádrže typu Padrťských rybníků, Octárny nebo Lázu jako ve Středních Brdech nenalezli, zato z nich čerpají vodu podbrdské obce a proudí z nich nespočet potůčků, bystřin a potoků, v jejichž romantických údolích nalezli trampové ztracený ráj.

Ing. Vladimír Valenta, CSc.

Přírodní park Hřebeny - Lesy na Hřebenech

Brdy je starý název pro zalesněné kopce. Lesy na Brdech začínají nad Zbraslaví a končí u Hvožďan nad blatenskou rybniční pánví. Nějakých 70 kilometrů souvisle zalesněného pohoří ve středu Čech. To je Brdská vrchovina. Její část od toku řeky Litavky na sever až ke starému soutoku Berounky s Vltavou se označuje jako Brdské Hřebeny nebo jen Hřebeny. Od 14. října 2009 nařízením č. 4/2009 Rady a hejtmana Středočeského kraje nabyly Hřebeny statut přírodního parku.

Kamenité a skalnaté Hřebeny byly odedávna porostlé hlubokým lesem. V nižších a sušších polohách ho vytvářely bukové doubravy s lípou a habrem. Dub býval zastoupen v přirozené druhové skladbě celkově až do 13%. Převažoval dub zimní (Quercus petrea {MATT.}LIEBL.), zvaný drnák. Živným a vlhkým půdám dává přednost dub letní (Quercus robur L.), zvaný křemelák. V lesních společenstvech převažovaly jedlové bučiny s javorem a s řadou dalších vtroušených druhů. V přirozeném složení dominoval buk (Fagus sylvatica L.) až do 37%. Jedle bělokorá (Abies alba MILLER) bývala významně zastoupena ve všech vegetačních stupních, celkově též až do 37%. Smrk (Picea abies {L.}KARST.) měl přirozené možnosti růstu ve vlhkých inverzních údolích, na chladnějších a podmáčených stanovištích a ve vyšších polohách spolu bukem a jedlí. Jeho přírodní výskyt asi nepřekračoval 10 %.

Vrbka úzkolistá na pasece
foto: V. Valenta

Na kamenitých svazích se uplatnila klenová bučina, na sutích jilmová javořina, resp. lipová javořina a lipová bučina. Na četných balvanitých výchozech se udržely reliktní bory (Pinus sylvestris L.), na kamenitých hřbetech spolu s jedlí. Uvádí se též poměrně vysoké zastoupení topolu osiky (Populus tremula L.) až 2%.

Zvěři takové druhově bohaté lesy nabízely hojnost potravy. Původní je jelen evropský, srnčí a černá zvěř, která obstarala bohatý stůl pro šelmy. A nepochybně také pro lovce. Kronikář uvádí, že král Přemysl Otakar II. po zbudování loveckého dvorce na Zbraslavi ulovil v blízkých lesích několik medvědů. Šelmy byly do 17. století vyhubeny. Rysové se ve Středních Brdech znovu objevili přibližně před deseti lety a stopy zanechali i na Hřebenech. Má se za to, že jde o migraci ze Šumavy.

Buky u vodojemu nad Řevnicemi
foto: V. Valenta

Za panování Přemyslovců byly v hlubokých brdských lesích založeny hrady Mníšek a Dobříš nejen s loveckým posláním, ale i jako správní a branná centra královské moci. Dobříš byla ustanovena sídlem královského lovčího. Ani králové Karel IV. a Václav IV. nezanedbávali královské lovecké revíry na brdských Hřebenech, na nichž v jejich době ještě lovili medvědy, rysy a vlky. Povinností královských manů v Mníšku a na Dobříši byl i nesmiřitelný boj proti loupežníkům, kteří přepadávali pocestné, kupce, formany i vesničany na Zlaté stezce zejména v hlubokých lesích mezi těmito hrady.

Vlci znepokojovali vesničany ještě po Třicetileté válce, i když nikdy ani zdaleka nemohli napáchat tolik krvavých zvěrstev jako švédští žoldáci ba ani jako loupežníci, jejichž kořistí se stávaly hlavně bohaté náklady kupců jedoucích z Bavor do Prahy. Hluboké, těžko přístupné lesy poskytovaly lapkům dost příležitostí i úkrytů. Jeden z jejich brlohů se nacházel pod vrchem Kuchyňka, který po jejich přebývání zdědil jméno. Na balvanitých svazích Kuchyňky se udržela typická suťová lesní ekocenóza, která je na 21,18 ha chráněna jako přírodní rezervace již od roku 1933.

Starý buk na Plešivci

Po Bílé Hoře byly původně královské lesy postupně privatizovány. Dobříšské panství si zakoupil v roce 1637 Bruno z Mansfeldu. Ani soukromí držitelé nezanedbávali myslivost a lov. V 19. století kníže Colloredo Mansfeld vysadil do Brdů jelence virginského a choval daňky. Z Ameriky v roce 1905 přivezl ondatru pižmovou, která se od dobříšských rybníků rozšířila po celé severní Euroasii.

Zájem vlastníků se již od 18. století přesouval také na využití dřeva jako lukrativní tržní komodity. S postupem kolonizace se lesy stále více stávaly zdrojem stavebního a užitkového dříví a samozřejmě paliva. Hřebeny byly bohaté na železné rudy. Těžba stříbra a zlata měla na Hřebenech jen okrajový význam na rozdíl od bohatých ložisek v sousední oblasti kolem Nového Knína a Pleše.

Již středověké hutě k výrobě a zpracování železa potřebovaly stále více dřevěného uhlí. To vyráběli uhlíři milířováním. Rozvoj průmyslu v 18. a 19. století nenasytně stravoval veškeré lesy na Hřebenech. Původní lesy byly záhy smýceny.

Tržní zájmy vedly vlastníky lesů k převodům na hospodářské lesy s vysázenými porosty podle věkových tříd a k přeměnám druhového složení na rozsáhlé smrčiny. Smrk je původní, vitální, ekologicky velmi přizpůsobivý a hospodářsky výhodný strom. Má vysokou klíčivost, ujímavost a jeho vysoký, rovný, válcovitý kmen rychle přirůstá a dosahuje výšek 35 až 40 m. Smrkové dřevo má technicky velmi výhodné vlastnosti, proto  je žádáno a na trhu je výborně zpeněžitelné. Proto se v hospodářských lesích na Hřebenech ve velké míře vysazoval smrk.

Jako zpevňující dřevina byl od 19. století vysazován modřín opadavý (Larix decidua MILLER), který rychle roste, vytváří vysoký rovný kmen a dosahuje až 40m výšek. Poskytuje trvanlivé, pevné načervenalé dřevo s krásnou strukturou žádanou v nábytkářství a stavebnictví. Na Hřebenech je v historickém období nepůvodní. Zdaleka však není v Česku exot. Pochází z Jeseníků a předpokládá se, že rostl i na některých místech Vysočiny. Pro jeho vitalitu a kvalitu dřeva byl záměrně rozšiřován a pěstován již od 17. století.

Tak vznikla řada jeho kvalitních prosperujících místních kultivarů jako úsovský, adamovský nebo hrotovický modřín. Hřebenům má nejblíže osvědčený fenotyp modřínu křivoklátského.

Jedle pod Jeleními palouky
foto: V. Valenta

Přes dlouhodobé hospodářské využívání lesů na Hřebenech zůstal zachován značný podíl dubu, hlavně dubu zimního, alias skalního čili drnáku (Quercus petrea L.), ale též buku i javoru klenu (Acer pseudoplatanus L.). Lesníci ponechávali hodně výstavek a starých doupných stromů v porostech. Přes to, že původní jedle bělokorá prošla v 60. až 90. letech minulého století kritickým obdobím, nacházíme v porostech jak skupiny staletých stromů tak se místy dochovaly jednotlivé jedle o obvodu až kolem 300 cm jako v prostoru Knížecích studánek.

Jedle bohatě semení. Pod matečnými stromy všude nalézáme semenáčky, které naneštěstí jsou atraktivní pochoutkou pro zvěř. Spárkatá zvěř do Brdů vždycky patřila. Původní druhy spárkaté zvěře (jelení, srnčí) byly nimrody doplňovány alochtonními druhy jako je daněk skvrnitý, jelen sika a jelenec viržinský. Původně exotická oborová zvěř se silně rozšířila po celých Hřebenech. Když k tomu připočteme změněnou skladbu novodobého hospodářského lesa, jednoznačně můžeme konstatovat, že stavy zvěře překračují možnosti přirozené obnovy lesních porostů, zejména buku a jedle.

Kamenné moře pod hřebenem
foto: V. Valenta

V prostoru bývalého muničního skladu ČSA u Dobříše restituent Ing. Jerome Colloredo Mansfeld po dohodě s odborem lesa Ministerstva životního prostředí zrealizoval demonstrační objekt pro přirozenou obnovu jedle bělokoré. Dvojitý plot znemožňuje přístup zvěři. Hospodaří se výběrným způsobem. Objekt dokazuje, že přirozená obnova jedle je možná, pokud jsou eliminovány škody zvěří. Podobně byly vybudovány oplocenky pro zmlazení buku a dubu jak na soukromých tak na státních majetcích. I ty jsou úspěšné.

Na Přírodní rezervaci Hradec byly před 15 lety vybudovány oplocenky pro zmlazení přirozeného lesa. Přesvědčivý úspěch se dostavil teprve v posledních 5 letech. Došlo však k pádu několika stromů, které poškodily oplocenku. Ta nebyla opravena a vysoká zvěř okusem průběžně likviduje zmlazení (klen, buk, dub, jeřáb muk), které bylo jedním z cílů vyhlášení přírodní rezervace před 20 roky. Mezi tím došlo k restituci polesí a soukromý vlastník žádá finanční kompenzace za požadavky Ochrany přírody. Měla by to napravit včasná realizace schváleného nového plánu péče. Tak snad na to najde Středočeský kraj finanční prostředky. Tam, kde zůstaly zachovány oplocenky zbudované státními lesy, došlo k vynikajícímu přirozenému zmlazení buku.

Na skalnatých hřebenech byly lesníky ponechávány staré porosty skeletových a kamenitých dubových bučin. Typické pro ně jsou kamenité příkré svahy podél geologického zlomu s mrazovými sruby od vrchu Holého přes Kuchyňku a Hradec až po Vrážky. Na Kuchyňce (v r. 1933) a na Hradci (v r. 1989) byly vyhlášeny přírodní rezervace pro ochranu typických kamenitých dubových bučin s jedlí, klenem, jilmem a související bylinnou vegetací. Některé staré exempláře dubů a buků dosahují výčetních tloušťek od 80 cm až do 120 cm. Jejich stáří se odhaduje na 200 až 250 let. Doba zasazení památkově chráněného buku na Skalce bývá spojována se vznikem barokního areálu (mezi lety 1693 - 1694). V 80. letech došlo k šíření houbového onemocnění - tracheomykózy na jilmu a dubu. Jilm byl jí prakticky zlikvidován. U dubu se tracheomykotické odumírání zastavilo. Na některých místech se však dosud setkáme s částečným usycháním dubů.

Kmen rostoucí ze skály
foto: V. Valenta

V hospodářských lesích je dominantní dřevinou smrk. Přirozeně se mu daří zejména na severních a severozápadních vlhkých úbočích a roklích, ve vlhkých dolinách a na prameništních oblastech.

Na dobříšské jižní straně místy trpí přísuškem. Tím je více vystaven napadení kůrovci. Díky lesnické péči kůrovcová napadení byla účinně tlumena. Poměrně déle trvalo zvládnutí mniškové kalamity ve 20. letech minulého století. Za zmínku stojí, že v oné době obnovy po kalamitách hojně osídloval brdské Hřebeny tetřívek.

Nyní se na Hřebenech již nevyskytuje. Orkány posledních let na Hřebenech na rozdíl od Středních Brdů nezpůsobily mimořádné škody. Vzniklé polomy byly včas zpracovány.

Ve smrčinách se většinou setkáváme s příměsí borovice a jedle. Modřín se velmi dobře osvědčil jako meliorační a zpevňující dřevina. Roztroušeně nebo ve skupinách ale i v souvislých porostech jsou zastoupeny dub, buk, osika, bříza a javor. Jednotlivě nebo liniově byly vysazovány jírovce maďaly (Aesculus hippocastaneum L.), jejichž plody - kaštany jsou potravou zvěře. Bohužel až sem na Hřebeny pronikla klíněnka jírovcová, která tyto krásné stromy poškozuje. Červeně zrající jeřabiny na podzim zvou kvíčaly. Kromě jeřábu ptačího (Sorbus aucuparia L.) se můžeme ojediněle setkat s jeřábem mukem (Sorbus aria{L.}CRANTZ.) i na křemencích, ačkoliv jinak spíše dává přednost bazickým substrátům. Zdravotní stav lesa na Hřebenech v současné době je dobrý. Je patrný příklon k podrostnímu hospodaření, přirozeným zmlazením a ke zvýšenému důrazu na stabilizaci lesa a obnovu listnáčů.

Z předválečných ale i pozdějších výsadeb se zachovaly roztroušené nebo ve skupinách nádherné exempláře vzrostlých douglasek tisolistých (Pseudotsuga menziesii {Mirb.} FRANCO) severoamerického původu. V dobříšské oboře Aglaia Mansfeldové pečují o geneticky významný porost douglasek. Douglasky vytvářejí srdčitý hluboký kořenový systém. Díky jemu jsou schopné se lépe vyrovnávat se sezónními vláhovými deficity a, jak se prokázalo v brněnských městských lesích, i úspěšně čelit orkánu (v roce 2010). Tím se douglasky stávají potenciální náhradní dřevinou našich lesů pro nepředvídané výkyvy klimatu. V oboře Aglaia se dochovala řada dalších cizokrajných dřevin.

Krmeliště

Ne zrovna šťastnou volbou byly výsadby rakouské borovice černé (Pinus nigra ssp. nigra). Její dřevo je nadmíru pryskyřičnaté, horší kvality než u borovice lesní. Se značnými výhradami se může používat i pro průmyslové zpracování. Černá borovice zejména v posledním desetiletí až fatálně trpí rzemi a sypavkami.

Nadprůměrným vzrůstem a velmi dobrým zdravotním stavem překvapují 40 až 50leté výsadby americké jedle obrovské (Abies grandis LINDLEY) introdukované z horských pralesů Britské Kolumbie. Překvapuje výbornou adaptabilitou, životaschopností i svojí mechanickou odolností. Ojediněle se na Hřebenech setkáme s výsadbou dubu červeného (Quercus rubra L.), severoamerického původu. Může dosahovat až 35 m výšek a v zápoji vytváří vysoký rovný kmen. Svým červeným zbarvením zvyšuje pestrou paletu podzimního lesa.

V 60. letech na okrajích lesa podél vodotečí k původním olším lepkavým a vrbám výsadbou přibyly jako rychle rostoucí dřeviny topoly. Většinou se jednalo o hybridy domácího topolu černého (Populus nigra L.)

a topolu kanadského (Populus canadensis MOENCH). Původním záměrem byla surovina pro papírenský průmysl. Dnes prudce roste zájem o rychle rostoucí dřeviny jako o obnovitelný zdroj paliva pro energetiku, a tím se výrazně zvyšují i ceny dříví.

Od poloviny června na Hřebenech kvetou náprstníky červené
foto: V. Valenta

Lesy na Brdech vzbuzují hluboké estetické prožitky po celý rok. Na jaře těsně před rašením bučiny nabudou fialového odstínu. Nalité pupeny pod dotyky dubnového sluníčka začnou vystřelovat pastelově zelinkavé vějířky, které se z jemných chloupků rozvinou v listy. To se pak poutník nestačí divit, kolik je zelených, jak každý strom raší v jiném odstínu. Letní zeleně jsou nabité temně zeleným chlorofylem, vydechují opojné vůně terpenů a pryskyřic. Podzimní slunce rozzáří na stráních Hřebenů pestrou paletu barev impresionistického kumštýře. V prořídlých zimních lesích jsou jehličnany jako smaragdy, malachity a tyrkysy zasazeny do bílého zlata.

Lesy na Hřebenech jsou úžasné ve všech ročních obdobích a za každého počasí vždy přinášejí relaxaci duši  člověka unavené a pronásledované shonem, hlukem a civilizačním stresem života ve městě Rozhodnutí Rady a hejtmana Středočeského kraje o vyhlášení Přírodního parku Hřebeny bylo prozíravé a přišlo včas, aby se přírodním krásám a zachovalému krajinnému rázu dosud kompaktního rozlehlého lesního celku na okraji velkoměstské aglomerace dostalo aspoň nějaké ochrany před „současným developerským konzumem krajiny, jehož chamtivost a zvůle nemá v naší minulosti obdoby".

Ing. Vladimír Valenta, CSc.

Přírodní park Hřebeny - Plešivec

Výraznou dominantou jihozápadního obzoru Přírodního parku Hřebeny, viditelnou až z rozhledny televizní věže na Žižkově, z Petřína i s kopců kolem Karlštejna, je Plešivec (653,9 m.n.m., 14°v.d., 49°48´´s.š.). Vybíhá západně od hlavního hřbetu brdských Hřebenů vzdušnou čarou 5,5 km západo-jihozápadně od města Hostomice pod Brdy. Tvoří krajinářsky, geologicky a kulturně historicky nejvýznamnější lokalitu Středočeským krajem vyhlášeného PPa Hřebeny. Masiv Plešivce je v současnosti zalesněný. Lesy na Plešivci byly výrazně ovlivněné lidským osídlením už před více než třemi tisíciletími. Je možné, že v době rozkvětu hradiště byl vrch holý a dost možná i později. Koneckonců i starý český název Plešivec hodně vypovídá.

Současné lesní porosty jsou hospodářské smrčiny se zastoupením borovice, buku, dubu a dalších vtroušených listnáčů. I ve vysázených porostech se dochovaly hodně přes sto let staré buky a duby o výčetní tloušťce 70 – 90 cm. Zajímavé je utváření kmenů dubů vyrůstajících v různých úhlech ze spár na křemencovém podloží ze skal.

Na Krkavčích skalách vyrůstá dub téměř kolmo na svislou skálu, tedy s kmenem vodorovně. Obvyklé bývá, že po čase se kmen vyhne směrem vzhůru k nebi. Tady roste vodorovně.

Borovice vyrostlá z křemence
foto: V. Valenta

V každé části Plešivce rostou pozoruhodné stromy a to někdy velmi bizarní jako např. silně podvyživená. „rachitická“ borovice vyrůstající přímo z křemencové skály. Její stáří může přesahovat i století.

Ostatně pozornosti si zasluhují nejen borovice vyrůstající z kamenných sutí, ale i další stromy. Zázraky přírody. Může vás zaujmout znetvoření kůry na staletém buku. Lze se jen dohadovat, co bylo příčinou od poškození zvěří, možná i člověkem, až po houbová onemocnění.

Každý strom, zejména na chudých půdách, je osobitý. Tak je tomu i na Plešivci.

Plešivec je z velké části vybudován ordovickými křemenci hořovicko řevnického pásma, které na Plešivci vytvářejí kamenné výchozy, sruby, tory, kamenná moře a bizarní balvanité útvary jako např. mohutný viklan opředený bájemi. Pověstmi je opředen celý Plešivec, který přitahoval pozornost člověka již od neolitu. Zejména si ho oblíbil člověk bronzové kultury knovízské zhruba před 1 300 až 800 lety před Kr. I nálezy z pozdějšího období hallštatu a laténu před dvěma a půl tisíciletím dosvědčují osídlení. Hrazená plocha na Plešivci by rozlohou odpovídala jednomu z největších hradišť v Čechách. Vyvstává však ještě mnoho nezodpovězených otázek kolem účelu a funkce hradištní plochy. Někteří archeologové se domnívají, že Plešivec bylo významné kultovní místo, avšak rozsah hradeb nasvědčuje spíše na trvale osídlené hradiště. Zejména když zde jsou i vodní zdroje. V 19. století se zde našlo velké množství bronzových artefaktů užitného i uměleckého charakteru, ale i bronzové pruty, zřejmě nezpracovaná surovina. Náhodné nálezy, z nichž mnoho se ztratilo nebo bylo z neznalosti zničeno, i pozdější omezené výzkumy spíše víc otázek položilo, než zodpovědělo.

Množství bronzových předmětů, uměleckých výtvorů, řemeslnických nástrojů a zbraní vykopaných během 19. století na hradišti a v okolí dosvědčuje výjimečný rozmach v období kultury knovízské. Byly však také nalezeny zlaté duháky z období keltského, ba i poklad stříbrných mincí ze středověku, z doby Spytihněva II. a Vratislava II. Protože nebyl proveden systematický celoplošný výzkum, dá se očekávat, že pod zemí zůstalo ještě dost artefaktů a také odpovědí. Současní nelegální hledači pokladů pomocí elektronických vyhledávačů kovů nalézají a zcizují mnoho archeologicky cenných „pokladů“, aniž mohly být jakkoliv zdokumentovány. Tím se zároveň s nimi nevratně ztrácí příležitost a možnost rekonstrukce celkového historického obrazu.

V nitru Plešivce byla dolována železná ruda. V lidové báji se vypráví, že horníci se prokopali do podzemní jeskyně s uloženým pokladem, který střežila Hadí královna. Dříve než mohli poklad odnést, provalila se stěnami podzemní voda, která zatopila všechny prostory, taktak horníci zachránili holý život. Zatopená šachta vytvořila na povrchu jezírko. Na východním svahu ono Smaragdové jezírko přitahuje trampy a snílky, stejně jako Fabiánův pramen a Křížová studánka. Romantické představy vzbuzují Krkavčí skály s Viklanem v nadmořské výšce 499 m.

Svahy nad Rejkovicemi i odlehlejší jižní a jihozápadní svahy nad Litavkou (PP Vinice) jsou tvořeny břidlicemi kambrického stáří, které ukrývají mnoho prvohorních trilobitů. Jejich bohaté nálezy přitahovaly paleontology již od 18. století. Častý výskyt zkamenělin vykazují kambrické sedimenty tzv. „brdského kambria“ z období před 500 – 550 miliony let. Čeští paleontologové v kambrických brdských vrstvách ve Středních Brdech prokázali původní místa výskytu kambrických členovců. Jde zejména o endemitického (původního) členovce Kodymirus vagans (Chlupáč et Havlíček, 1965), Kockurus grandis (Chlupáč, 1986) a Vladicaris subtilis (Chlupáč, 1996). Řada endemitických trilobitů byla nalézána již od začátku 19. století, jako např. conorhyphe sulzeri (Schlotheim, 1823), Ellipsocephalus hoffi (Schlotheim, 1823), Rejkocephalus rotundatus (Barrande, 1846), Lobocephalina emmrichi (Barrande, 1846), Litavkaspis rejkovicensis (Fatka a sp., 1981), Rejkocephalus knizeki (Kordule,1990), Rejkovicichnus necrofilus (Mikuláš a kol., 1996) atd. aj.

Plešivec přitahuje tajemným, romantickým dojmem. Taková lokalita zaslouží větší osvětové pozornosti. Aby se o ní návštěvníci dozvěděli více, potřebuje i naučnou stezku, kterou pro ni projektuje lesní závod LČR Dobříš.

Ing. Vladimír Valenta, CSc.