Historie

První písemná zmínka o sídle (Hostomicz) pochází z roku 1343, kdy pražský purkrabí Hynek Berka z Dubé potvrdil práva a výsady nedávno založeného městečka. Hostomice náležely od roku 1357 až do zrušení poddanství ke karlštejnskému panství. 

Městem se staly za Karla VI. roku 1738 a dostaly i městský znak. Nejproslulejším řemeslem v Hostomicích bylo cvočkařství, ruční výroba hřebíků. Významné bylo i hrnčířství, typické zdobením plastickými ornamenty. V roce 1817 byl založen divadelní spolek, který sehrál mimo jiné i Smetanovu Prodanou nevěstu.

Pohled na hotel od kostela Zdroj: Historicke fotografie od p. Veseleho/SoseProdaná nevěsta Zdroj: p. VeselyNáměstí z roku 1907 Zdroj: Historicke fotografie od p. Veseleho/SoseNáměstí Zdroj: Historické fotografie od p. Veseleho/Sose
 

670 let města Hostomice 1343- 2013

Přehledně o historii města od kronikáře Hostomic.

3. května 2013 uplyne 670 let od první písemné zmínce o Hostomicích.

Hostomice jsou položeny 359 m nad mořem uprostřed úrodné kotliny, která je dokola ohrazena lesnatými Brdy se hřebenem  Pískem 688m nad mořem.

Z kroniky „ Kosmovy “, vychází najevo, že kromě plemena Čechova se ještě jiná plemena slovanská v naší zemi usadila, která nejen jmény, nýbrž i jazykem se od sebe rozeznávala. Plémě Čechovo, čili Čechové se usadili v samém středu země. Mimo těchto, nalézáme ve starých zápiscích  ještě vícero jiných plemen jako: Děčané,Gutoměřičané, Lučané, Pšované, Netolici, Dudlebi atd. Rozdělení země České na župy a později na arcijáhenství a děkanství se řídilo podle toho, jak se různá plemena  prvotně v Čechách  usadila. Plemena se skládala z rodů, kteří žili v osadách. Osada  neměla však žádného jména, nýbrž „rod“, v ní přebývající.

Tento rod  se pojmenoval svým názvem spolu s dědinou ve které sídlil. Proto mají mnohé osady v Čechách a na Moravě jména rodová, souborná. Byl-li tedy např. otec jisté dědiny jménem Tuchomír, Nezabud, Všerad, Mirov atd. jmenoval se tudíž celý rod po něm: Tuchomírici, Nazabudíci, Všeradíci, Mirovici atd. z čeho později: Tuchoměřice, Nezabudice, Všeradice, Mirovice atd …. Z toho vyplývá, že Hostomice prvopočátečně dle starého pravopisu  „GOSTOMICE“, byla sídlištěm rodu jehož předek se jmenoval Gostom. Od toho neslo pak celé sídliště souborné jméno rodové: Gostomice, z čehož později na místě „G“, všeobecně „H“ vyslovovali a začalo se tak i psát.

Ujalo se nynější pojmenování HOSTOMICE.

Hostomice, původně ves, nestávaly na dnešním místě, nýbrž o něco výše na sever podle bývalé polní cesty ze Skřiple k Bezdědicům a tomuto místu se říkalo„ ve starých městech. 

První historické zprávy jsou ze 14.století. Pozemky,  na kterých město stojí, byly původně královské. Do 14. století byly Hostomice trhovou vsí. V té době měl Vilém Zajíc z Valdeka některé statky v Hostomicích a pojal úmysl vyzdvihnouti je na městečko, proto žádal krále Jana Lucemburského o povolení.Ačkoliv k tomu získal pozemky z majetku královského, nemohl pravděpodobně věc provésti, protože padl r.1318. Jeho syn Zbyněk zdědil statky v Hostomicích a listinou z r.1319, ve které mu král potvrzuje darování pozemků k založení městečka. Když přišli hostomičtí r.1343 do Prahy před svého pána Hynka Berky z Dubé, nemohli nic jiného udati, než že výsadní list, který měli, ztratili.

Nejstarší nadační listina, na které se práva městečku Hostomicím  potvrzují a obnovují je od Hynka Berky z Dubé vydaná, ve jménu  krále Jana dne 3.května 1343 na Pražském  hradě a stojí v ní zřejmě:

 „Ani quidem oppidami Pragae hor primum recoguovernut coram Nobis quia literas patentes quas habnernut per sorum negligentiam perdidernut.“

To znamená:

 „Které obyvatelé městečka Hostomice vyznali to nejprve před námi v Praze, poněvadž nadační listinu, kterou měli, svou nedbalostí ztratili.“

V té samé listině stojí:

"Et  recognovernut etiam id quod quandorum Expedditio extra regnum fuerit, luno ipsi que oppidavi praedicti de quolibet laneo vensuali praedicti per octo grossos denariorum Pragentium nomine Subsidii Debeut Dare.“

To znamená: 

„A vyznali také to, že kdykoliv výprava momo říši by se stala, pak musí nadřešení obyvatelé
městyse z každého lánu poplatného po osmi pražských groších jménem výpomoci dáti.“

Po zřízení karlštejnského děkanství císařem Karlem IV., v r.1357 připojil panovník Hostomice ke karlštejnskému panství a udělil jim titul „královské ochranné a svobodné městečko“.

Ke karlštejnskému panství pak náleželi témeř 500 let, až do r.1848.

Za válek husitských bylo v Hostomicích nejprve vojsko Zikmundovo. Roku 1421 protáhl Žižka se svým vojskem Hostomicemi. Právo městské dále potvrzují r.1436 Zikmund, r.1454 Ladislav Pohrobek, r.1538 Ferdinand I., který přidal právo „ týhodního“ trhu (měl se konat vždy v pondělí), v r.1562 přidal dva výroční trhy. Roku 1580 potvrdil císař Rudolf II. dosavadní  privilegia a roku 1610 bylo na úpěnlivou prosbu navráceno povolení vaření bílých a ječných piv. Následovala pak ještě konfirmace  krále Matyáše z 31.X.1616, další potom jsou z doby třicetileté války. Císař Leopold I. 14.II.1665 dosavadní privilegia nejen potvrdil, ale i výroční trhy rozmnožil na 3 a udělil trhy “ koňské a na jiný dobytek a též na krámské a handlovní věci.“ Šlo totiž o to , aby se městečko po válečných  útrapách poněkud povzneslo. Bylo po třicetileté válce značně zdecimované, protože v r. 1639 ji spálili Švédové. Z té doby je pověst o stříbrné gotické monstranci hostomického chrámu, která je nejcennějším uměleckým  skvostem,  jaké město vlastní. Cenná památka byla ohrožena ještě v r.1810, kdy rakouský císař František nařídil, aby stříbrné kostelní předměty byly předány k rozlití do pražské mincovny, aby se tak  státní pokladna, vyčerpaná napoleonskými válkami, znovu naplnila. Tehdy hostomičtí občané raději odvedli za váhu monstrance stříbrné mince, které mezi sebou vybrali. Monstrance je v gotickém slohu 28 a půl palce vysoká a 7 a půl libry těžká, mnoha soškami vyzdobená, z nich zvláště sošky panny Marie a apoštolů Petra a Pavla vynikají.

U hlavního vchodu do kostela jsou ve výklencích sochy sv. Petra a Pavla od J.F.Platzera.

Roku 1684 za panování císaře Leopolda, vyhořely Hostomice úplně, všechny spisy shořely, zbyla jen matrika bezdědická z r.1664. Díky městským kronikářům, archivařům a jiným vlastivědným činitelům se podařilo shrnouti z různých pramenů, kronik, starých úředních spisů,matrik a jiných zápisů historické události našeho kraje. V Hostomicích bývala městská rada, či magistrát, obnovována zvlášť slavnostním způsobem ředitelem karlštejnského panství, k němuž město náleželo.

Hostomice jsou městem od 29.listopadu 1738, kdy císař Karel VI. městečko Hostomice povýšil a stará jeho privilegia potvrdil a udělil mu znak korunovaného českého lva v červeném poli.  Označení „Pod Brdy“ se užívá od roku 1901.

Nevelké Hostomice se pyšní mohutným náměstím. Od západu k východu ve tvaru obdélníku je půl kilometru dlouhé.. Na tomto náměstí bývalo několik rybníčků (louží), které používali k svému řemeslu hrnčíři. Největšího rozkvětu hrnčířství dosáhlo v létech 1734-1784.

Na prostorném rynku, jak se tehdy říkávalo, byly louže v tomto pořadí:

  1. Louže Hiedlbergovic ( před poštou)
  2. Louže Lebedovic
  3. Louže Obrazovic
  4. rybníček „ JORDÁNEK „
  5. Louže Budilovic
  6. rybníček „ u kostela „
  7. Louže Staňkova
  8. Louže naproti Pinkartovic ( později Vitáčkovic )

V národopisné sbírce Národního muzea v Praze je i pěkný exponát týkající se hrnčířství v Hostomicích. Je to džbán se zelenou glazurou a dvěma vyrytými nápisy, který zhotovil Matouš Kratochvíl.

Na hrdlu džbánu stojí:

Tento zbanek delaneg v městys Hostomycych u Matousse Kratochwyle wegde se donho 70 zeglyků.

Na  náběhu k hrdlu pak čteme:

Leta pane 1684 tento zbanek gmenuje se Marek muze se z nego prypyty pocstarssi i sladek kdyz sy budou chtyty vopar připiti musegy pekny spolu posedeti.

Hostomičtí  hrnčíři své džbánky, hrnky a další keramické výrobky nemalovali, ale vytvářeli na nich plastické ornamenty a jiné reliéfy. Toto řemeslo prosperovalo dobře do poloviny 19.století, kdy se uvádí, že v Hostomicích bylo 14 hrnčířských dílen.

V dolní části náměstí se nachází Kostel Nastolení sv. Petra v Antiochii, který byl již za času Karla IV. kostelem filiálním a vedl se pod jménem: “Kaple hostomická“ Tato kaple byla počátečně malé stavení a o mnoho kratší než nynější kostel a byl původně bez věže. Roku 1762 za faráře Uhlíře obec přistoupila konečně k opravě kostela  a prodloužila jej značně a nechala přistavěti věž s cibulovitou střechou a hodinami. Dne 9.června 1779 při velkém požáru v městě shořela kaple i s věží a vzniklá škoda se tehdy čítala na 3500fr. Kaple ležela v sutinách dva roky, v roce 1781 se přistoupilo znovu postavení i s věží a hodinami. Při požaru r.1836 shořela kostelní věž a zvony se rozlily. Kostel samotný byl obětavostí bezdědického tesaře Marka uchráněn za co mu bylo uděleno čestné měšťanství .

Základ k nové věži byl vysvěcen r.1855 od hořovického vikáře Vlčka. Prodloužení a postavení věže bylo provedeno v r.1855-56 od příbramského stavitele Pelce, pod dozorem zasloužilého a vůbec všem znalého měšťana Jana Skřivana. Tehdejší purkmistr Fr.Diehl se postaral o pořízení nových  zvonů, nových parametrů a hodin od mistra hodinářského Janaty z Poděbrad, které tehdy stály 600 fr.

Za úřadování  purkmistra Jana Jílka se uvnitř chrámu postavili dva gotické postranní oltáře dle nákresu bývalého duchovního Václava Soukupa. Na hlavním oltáři je obraz sv.Petra od pražského malíře Tejčka. Na pravém malém oltáři, tak zvaném Křížovském, je pěkný obraz, představující sv.Antonína od pražského mistra F.Čermáka. Na levém malém oltáři je obraz “ Krista na kříži „ od malíře Petra Brandla.

Na náměstí se ještě nachází:

  • barokní morový sloup z r.1714,
  • památníky padlým v 1. světové válce z r. 1923 je nápis „ Naším padlým “ a uvedena jména 38 mužů
  • socha sv.Jana Nepomuckého od B.Schejbala z r.1871
  • na hřbitově jsou hroby partyzána–rudoarmějce R.Rudnika a dalších 30 sovětských vojáků padlých v boji 13.-16. května 1945.

V roce 1817 byl v Hostomicích založen spolek divadelních ochotníků. K jeho povolení však bylo podat žádost, a tady C.K.krajský úřad divadelní nadšence zklamal.

Povolení vystavil, ale zakázal hrát české hry! Nehrálo se tedy vůbec a spolek byl obnoven až za dalších 50 let tedy v r. 1867. Začali „ Prodanou nevěstou“, ještě před provedením napsali dopis Bedřichu Smetanovi, ve kterém ho prosili o svolení. Smetana odpověděl souhlasným dopisem a popřál hostomickým hodně zdaru. Premiéra se konala v sále Krásova hostince 1.září 1878 . V roce 1910 byla nastudována znovu. Mařenku představovala tehdy 17-letá Antonie Mandová. Představení se ještě opakovalo několikrát a to v r. 1913, 1921 a 1922. Hostomičtí nastudovali ještě další 3 zpěvohry, v r.1879, 1926, 1932 to byla Blodkova opera „V studni “, v r. 1921 Verdiho „Violeta “ a v r. 1924 Smetanova „ Hubička “.

Nejrozšířenějším z hostomických řemesel bývalo cvočkařství (ruční výroba hřebíků), dále vyráběli drobné výrobky tohoto kovařského odvětví.  Byla to úmorná práce u kovadliny, která trvala celý den a výdělky nebyli nijak veliké a stačily sotva na uhájení holého živobití. Všechny stížnosti na tyto poměry byly marné a tak došlo k výbuchu nespokojenosti  26.února 1866 . Vzpoura hostomických cvočkařů vzbudila rozruch i v dalších cvočkařských oblastech. Dostalo se jí publicity i v zahraničí.

Po Čechách se tehdy zpívala písnička:

Vzbouřili se cvočkaři proti pánům v boj, hlad jim vehnal do tváří zoufalostí zdroj ….

Další protest cvočkařů byl za první světové války a potom to byl 14.červen 1917 kdy se na hostomickém náměstí shromáždili všichni cvočkaři a vyhlásili hladovou stávku. Trvala 3 dny, kdy jim okresní hejtmanství zajistilo trochu potravin.

V červnu 1992 předsednictvo Parlamentu ČR schválilo návrh české vlády a Hostomicím znovuobnovilo statut města. V červnu 1995 byl městu schválen a v měsíci říjnu udělen prapor.

Poprvé se prapor našeho města rozvinul 8.5.1996 ( u příležitosti státního svátku).

Je to oficiální prapor města.Výtvarné řešení pochází od Dr. Zbyška Svobody, experta z heraldické komise při parlamentu ČR, bývalého pracovníka Vojenského historického muzea a význačného znalce oboru. Je originálem, není tedy plagiátem a  ani v budoucnu nemůže být přiřčen jinému místu. 

V Hostomicích se narodili, žili a vzorně ve veřejném životě působili:

  • Josef Šmidinger (1801-1852) vlastenecký kněz a národní buditel
  • MUDr. Václav Treitz (1819-1872) profesor anatomie na UK v Praze, spisovatel Odborných lékařských spisů psaných německy
  • František Hejtmánek  ředitel akc.pivovaru na Smíchově (zemřel r.1925)
  • Václav Němec  president obchodní komory, bývalý zemský poslanec
  • Jan Jílek (1861) první obecní a okresní starosta a zemský poslanec
  • František Holoubek   majitel továrny na mýdlo na Smíchově
  • Thdr. Jan Sedláček  profesor na theologické fakultě v Praze
  • Josef Zdrůbek  redaktor ( Svornosti v Chicagu)
  • JUDr. Karel Mareš  první starosta města OLOMOUC po převratu 1918
  • Karel Slavík  bednář–mecenáš, odkázal své jmění na zřízení městského chudobince
  • Emanuel Greif  bývalý sekční šef ministerského krajana a za vlády Kramářovi presidiální odborný přednosta
  • MUDr. Josef Greif  bývalý dirigent orchestrálního sdružení v Praze, později dirigent v Los Angeles
  • Ludvík Skřivan (1863-1935) hudebník, dramatik
  • Ing. Alois Šmolík (1883-1952)tvůrce řady letadel čsl. výroby (označení letadel písmeny Šm)
  • MUDr. Karel Greif (1885-1964)  docent krčního lékařství na UK v Praze
  • JUDr. Jiří Havelka (1892-1964)  soudní rada, ministr, přednosta kanceláře Dr.E.Háchy a jeho poradce
  • Jan Ruprecht  (1912-1941)  letec, vojenský letecký instruktor
  • Pavel Lisý (1912-1990)  akademický malíř
  • František Dušek (1920-1941)  letec 311. perutě R.A.F.

Karel GRUNT (kronikář města HOSTOMICE ) 

Cvočkařské bouře

Všechno to začalo 26. února 1866 kolem poledne v krámu obchodníka s hřebíky Samuela Brunnera. Brunner oznámil mistru Josefu Prepslovi snížení mzdy. Proto se sem vypravila delegace tovaryšů, ve které byli František Holub, Josef Jedlička, Matěj Tůma a mistr Josef Prepsl. Chtěli se dohodnout po dobrém, ale Brunner byl člověk, který si zvykl poroučet. Vykázal delegaci z krámu a řekl jim větu, kterou později opakuje Matěj Tůma u přelíčení v Praze. "Vy sakramentský prasata a neřádi, já s vámi nemám co dělat. "Při této větě vstoupil do krámu mladý učeň Štěpán Šťáhlavský, který chtěl, aby mu Brunner doplatil 7 krejcarů, o které dostal méně. Chlapec měl strach, že mu otec neuvěří a bál se jít domů. Brunner mu chybějící peníze nedoplatil, naopak, vytrhl mu kotlík se cvočky a hodil na hlavu. Chlapec zavrávoral, obchodník do něho ještě strčil a ten spadl na železnou váhu. Při pádu si rozbil obličej. Zkrvavený chlapec vyšel na náměstí, kde se právě konal svatomatějský trh a stal se středem pozornosti.

Po výpovědi tovaryšů se začaly ozývat první výkřiky nevole vůči Brunnerovi. Brunner poznal, že je zle. Zavřel rychle krám a celé to dění pozoroval z okna na střeše. Jakmile si toho přítomní všimli, popadli kameny ležící na náměstí a začali je na něho házet. Některý z nich namířil na dolejší okno, které nebylo kryto dřevěnou okenicí. To byl signál k útoku a lidé vtrhli do Brunnerova domu. Brunner však utekl. Rozhořčení davu bylo v tomto okamžiku již velké a nepomohl ani zákrok obecního policajta, který zatkl největšího "křiklouna" Matěje Tůmu, kterého však rozhořčený dav osvobodil. Neuspěl ani policejní komisař Baborský, který když chtěl uklidnit dav, byl zbit do krve. Vzbouření cvočkaři neukradli ničeho z majetku obchodníka Brunnera,ničili jen zařízení. Rozvášněný dav chtěl uklidnit další hostomický obchodník a obecní radní Josef Budil, ale ani ten se nesetkal s úspěchem. Většího úspěchu dosáhl bezdědický farář Burka, který měl u lidí velkou autoritu. Vyslechl všechny stížnosti a slíbil, že vše přivede do správných kolejí. Leč v okamžiku, kdy se dav již uklidňoval, ozval se hlas "Nevěřte jim! ", opět začalo létat kamení a nastalo další drancování Brunnerova domu. Když byl Brunnerův dům úplně vydrancován, vrhl se lid na další obchodníky.

 Pamětní deska je umístěna na dnešní poště (na fotografii na boku - u tel. budky)

Odpoledne volali z Hostomic do Hořovic pro četnickou pomoc. V té době byli v Hořovicích jen dva četníci. Jeden z nich, když se dostavil do Hostomic a viděl co se děje, raději se vrátil zpět. Večer pak přišli do Hostomic oba a prvního zatkli Václava Jeřábka. Druhý den ráno byl zatčen Josef Prepsl a Matěj Tůma. Když oba jmenované vedli přes náměstí, byli zastaveni davem cvočkařů, kteří chtěli na četnících jejich propuštění. Protože to četníci nechtěli udělat, zatlačili je i se zatčenými do úzké uličky a tak byli oba jmenovaní propuštěni. To ještě více přesvědčilo cvočkaře o jejich síle. Zamířili rovnou na radnici a žádali, aby byl propuštěn Jeřábek. Ten byl skutečně propuštěn a postavil se jako vítěz v čelo davu, aby ho zavedl k Brunnerovu domu, kde bylo zpustošeno vše, co zbylo z posledního drancování.

Pak se dav vydal do Běštína, kde demoloval krám obchodnice Steindlerové. Hmotná škoda, kterou cvočkaři způsobili, byla celkem 27 000 zlatých. V 11 hodin v noci přijelo četníkům na pomoc vojsko z Prahy. Přijížděli s nasazenými bodáky, připraveni okamžitě zahájit palbu. Ale to už se do Hostomic vracel klid a vojsko nemělo příležitost k zásahu.


Plameny hněvu v Hořovicích

Vzpoura v Hostomicích byla signálem i pro ostatní místa, kde byla střediska cvočkařů, aby propukla dlouho utajovaná nenávist vůči vykořisťovatelům. A tak po příkladu hostomických došlo k nepokojům ve Všeradicích, Praskolesích, v Mýtě u Rokycan a zejména však v Hořovicích a v Berouně. Nejdramatičtěji však dopadla vzpoura v Hořovicích, kde bylo použito násilí a kde také padla první oběť. Leč nepředbíhejme událostem.

1. března 1886, to bylo ve čtvrtek, srotilo se na náměstí v Hořovicích několik výrostků, kteří byli přítomni vzbouření v Hostomicích a spílali obchodníkům. Jejich počínání přihlíželo dost zvědavých občanů. Přítomnost občanstva a jejich němý souhlas dodal malé skupince odvahu, která pak skutečně začala s vytloukáním oken. Četníci požádali o pomoc čtyři vojáky, kteří přivedli z Hostomic několik zatčených. Omylem byl zatčen jeden chlapec, který přihlížel jako divák. Matka, která se dožadovala synova propuštění, byla surově zbita vojáky pažbami pušek, že v bezvědomí klesla k zemi. A to byl první podmět, aby nad Hořovicemi vzplanuly první plameny hněvu.

Bylo to v šest hodin večer, kdy se srotil větší dav občanů, ale po zakročení purkmistra Šmída, okresního hejtmana Trappa, Emanuela Noska a Antonína Herberta se dav rozešel. Hořovicemi však bez souhlasu radních procházela vojenská hlídka směrem od náměstí k mostu a zpět, a zastavila se u domu obchodníka Glasrla, kde byl shromážděný dav. Hlídka vyzvala přítomné k rozchodu a když občané neuposlechli, použila obrácených pušek a pažbami začala shromáždění rozhánět. Několik občanů bylo uhozeno a mladý chlapec Kunrád, který si počínal nejvýbojněji, byl vojáky zatčen a měl být odveden na radnici. Zástup lidí ho ale vyprovázel až na náměstí, kde bylo na vojáky hozeno dokonce několik kamenů. Vojenská hlídka vyzvala shromážděné k rozchodu, ale ti odpověděli sevřením hlídky celé. Velitel dal rozkaz ke střelbě. Tragedie vrcholí... Výstřely zasažen padá 71letý hostinský František Kukla a je poraněna jedna žena, jejíž jméno není zachováno v archivu. Zmatek.. Dav ještě zesiluje svoje sevření tohoto zmatku využívá mladý Kunrád, který se vytrhne hlídce a vmísí se mezi demonstranty. Část těchto se vrací zpět k domu obchodníka Glasrla, zde vytlučou všechna okna. V tomto okamžiku purkmistr vybízí a lid se skutečně rozchází. Na setmělé Hořovice padá noc a klid. V té době je však na cestě vojsko z Hostomic a Prahy. Byly to dvě setniny (400 mužů hraběte Gvuléva). Zpráva o střelbě se dostává až do Prahy a Jan Neruda zajíždí do Hořovic a píše známý fejeton "Výlet do kraje bídy".

C. a k. okresní úřad měl však starosti s pohřbem zastřeleného Františka Kukly. Úřady se obávali další vzpoury a demonstrace při pohřbu. Aby tomuto všemu bylo zabráněno, rozhodli úřady uskutečnit pohřeb v sobotu odpoledne ve čtyři hodiny, ne jak chtěla rodina zastřeleného (v neděli), ale i tak se sešlo mnoho lidí z celého okolí. Voják, který svým výstřelem zavinil smrt Františka Kukly, dostal od zemského velitelství pochvalné uznání za duchapřítomnost. Hostomické a hořovické bouře, které daly podnět k psaní novin jak ve Vídni, v Berlíně, Pešti a v Praze, se přenesly do dalších míst, dokonce až na Zbirožsko, do Sušice, do Hartmanic, Hrádku a Velhartic. Tyto nepokoje zavdaly příčinu místodržiteli hraběti Lužanskému, aby vyhlásil stanné právo v okamžiku, kdy vojsko město opouštělo, přestože zde byl klid a pořádek, což zůstává v Hořovicích paradoxem. Rebelie skončila, cvočkaři se vrátili ke své práci a jen dochovaná písnička zůstala jako svědek zoufalého pokusu vyhladovělých a ubohých:

"Neměli co do úst dáti, museli by hladem mříti, že neměli stroj. "

Tato písnička, o které nemůžeme s určitostí říci, kdy vznikla, hovoří dál ve svém textu o tom, jak to všechno začalo:

"Praskla vrata, praskla mříž, u Brunnera krám, do sklepa se vedrali, drancovali tam, vynášeli bedny sudy, rozbíjeli všecko všudy, rozbořen dům sám. "

Na Hostomicku a Hořovicku nastal klid, opět se ozýval monotónní klapot kladívek a v Praze u krajského Trestního soudu shromažďoval se materiál proti obžalovaným cvočkařům.

Historické střípky

Jak začínal všední den v Hostomicích v 15. století?

Městečko za jitra hlas zvonu, který zval k první ranní pobožnosti. Vyháněl se dobytek před stavení, kde se ho ujímal obecní pastýř, který ho poté hnal na pastvu hlavně nade Letěn, kde se říkalo Kraví důl. Do městečka začínali přicházet lidé z okolí na trh a přijížděly i první povozy. Zažehovaly se ohně v kuchyních, rozsvěcovaly se louče v šerých dílnách, řemeslničtí mistři s tovaryši a učni přistupovali k dennímu dílu. Otevíraly se chlebné a masné krámy, vynášely se lavice a stoly, na kterých prodávaly své zboží hokyně. Začínal život všedního dne...

Masné krámy

Ve všech středověkých městech a městečkách bývaly masné krámy. Toto označení se tam mnohdy dochovalo dodnes. Snad nejvýznamnější v celé republice jsou masné krámy v Českých Budějovicích. Jsou architektonicky velmi zajímavé a našly v nové době jiné uplatnění - jako mimořádně atraktivní restaurace.

Ve středověku hrálo maso daleko větší roli než je tomu dnes. Však byli řezníci jedním z nejmocnějších cechů. Maso tehdy činilo nejpodstatnější část jídelníčku. Jeho spotřeba činila ve městech 60 až 100 kg na člověka za rok. V průměru na jednotlivce to představuje 6,5 Kg za měsíc, tj. téměř 1,4 kg na týden. Na vesnicích to bylo o polovinu méně. A jaké maso? Především ovšem vepřové a hovězí, ale také hodně skopového, králičího, zvěřiny aj.

Zvláštností prodeje v masných krámech bylo, že původně řezník jednotlivé kusy masa neodvažoval, nýbrž prodával celou půlku nebo čtvrtku zabitého zvířete. Ve starých pramenech se také uvádí prodej na ,,bochně" a ,,polobochně". Na váhu se maso začalo prodávat daleko později. Středověké krámy se vyznačovaly tím, že většinou v nich prodávaly jen ženy. Jen řezníkům se přímo zakazovalo, aby v jejich krámech ženy prodávaly.

V Hostomicích byly masné krámy pod dřívějším rybníčkem Jordánem. Byly velmi staré, dřevěné. Po jejich stržení byla na jejich místě v r. 1822 vystavěna škola, dnešní budova pošty.

Bývali zvoníci statní chlapíci

Hostomičtí občané prý v historii měli smysl pro parády všeho druhu a patřičně k tomu využívali i svého obrovitého náměstí, o němž ještě dnes mnozí tvrdí, že je vůbec největší v České republice. Tak po porážce Napoleona spojeneckými vojáky v roce 1814 zorganizovali se vší pompézností Slavnosti navrácení pokoje. V místním kostele znělo Te Deum a při něm zvoníci vyzváněli tak mocně, že oba velké zvony rozbili.

Kolik bývalo v Hostomicích hospod?

Ty hospody byly samozřejmě spjaty s existencí pivovaru. A ten v Hostomicích byl od pradávných časů. Pivo tehdy spolu s chlebem a masem patřilo k základním potravinám. A s městským pivovarem souviselo i právo povýšení na město či městečko. Tak již v roce 1416 syn krále Karla IV., Václav IV udělil našemu městu tak zvané právo vystavovací. Hostomický pivovar míval vlastní sladovnu a dokonce chmelnici. Býval ,,nad městem". Sám se na její zbytky matně pamatuji - bývala někde v místech za vilou pana ředitele Trejry. Ale snad bývala i v Rybnících, kde dodnes někdo říká ,,Chmelnice"- Atmosféru meziválečných Hostomic nejlépe vystihl akad. Malíř Pavel Lisý, který ve svých vzpomínkách píše:

,,I přijížděli lokálkou do Hostomic lidé z mnoha míst, chválili a velebili, neboť se tu dobře vyvářelo a asi ve dvanácti hospodách tu bylo možné pít dobré pivo hostomské, hořké osovské, suchomaststké, jinecké i liteňské."