Rodáci

Emanuel Greif (1869 - 1935)

Emanuel Greif se narodil 5.7.1869 v Hostomicích a zemřel 19.7.1935.Odborový přednosta presidia ministerské rady v. v.Po absolvování právnických studií na české universitě v Praze nastoupil jako konceptní praktikant k místodržitelství v Praze.V r. 1899 byl povolán do ministerstva kultu a vyučování. R. 1900 byl jmenován ministerským koncipientem v ministerské radě a povolán do ministerstva krajanského. Po odstoupeni dr. Žáčka dne 1. 10. 1909 vedl ministerstvo krajanské jako ministerský rada až byl roku 1916 z předsednictva ministerské rady povolán do ministerstva orby. Roku 1918 byl povolán za ministerského předsedy dr. Kramáře, jako nejvyšší úředník do předsednictva ministerské rady, kde byl povýšen za odborového přednostu. Zařizoval predsednictvo ministerské rady a spolupůsobil při zařizování ostatních úřadů Čs. republiky. Roku 1921 odešel do výslužby. Veškerá jeho činnost jak ve Vídni, tak v Praze byla věnována zájmům všech vrstev našeho národa.(Manželka Marie, rozená Mettalová 27.7.1882-15.1.1963)

MUDr Josef Greif (1871 - 1954)

Josef Greíf, český lékař a dirigent. Narodil se 18. 3. 1871 v Hostomicích pod Brdy, zemřel 29. 2.1954 ve Sloupu u České Lípy (pohřben v Hostomicích).Studoval gymnázium v Praze a Příbrami. V hudbě se vzdělával soukromě a veřejně vystupoval jako pianista již v 16 letech. Za studií lékařství na Karlově univerzitě v Praze (MUDr. 1898) se sblížil na lektorských Steckrových přednáškách s Vítězslavem Novákem, později se stal jeho žákem a udržoval s ním trvalé přátelství. Byl též nějakou dobu sbormistrem pěveckého kruhuTovačovský, který vedl na zájezdu do Vídně.Po klinické praxi ve Vratislavi a Berlíně působil jako kožní lékař v Praze.Byl spoluzakladatelem a prvým dirigentem pražského Orchestrálního sdružení (1904-07). Vystěhoval se pak do USA, kde vedle své lékařské praxe (mj. působil též jako profesor na univerzitě v Los Angeles) byl sbormistrem zpěváckého spolku Marx v Chicagu, vystupoval jako pianista a varhaník (též v Salt Lake City aj.). Všude propagoval českou hudbu, zvláště pak B. Smetanu.Po návratu do vlasti se usadil v Hostomicích (1924), kde nastudoval s ochotníky Prodanou nevěstu a Hubičku. Odtud se znovu vydal do ciziny. Pobyl (od 1927) v Austrálii a na Novém Zélandě, na zpáteční cestě v Jugoslávii. Po návratu provozoval znovu lékařskou praxi v Hostomicích (1935-45), nakonec žil ve Sloupu u České Lípy, kde zemřel. Některé památky odkázal Smetanovu museu.(Manželka Zdenka, rozená Krčková 21.5.1876 -12.3.1956)

prof. MUDr Karel Greif (1885 - 1964)

Karel Greíf, český lékař. Narodil se 15. 1. 1885 v Hostomicích pod Brdy, zemřel 14.7.1964 v Hořovicích.V letech 1912-26 asistent laryngologického ústavu UK v Praze (za 1. světové války vojenský lékař 28. pěšího pluku). Od roku 1924 do 1933 docent a 1933 mimořádný profesor profesor rhinolaryngologie na KU. Odborný lékař krční, nosní a ušní. Laringologický konsiliář univerzitního ústavu pro studium TBC a v letech 1924 -1948 konciliář sanatorií na Pleši a v Prosečnici. V letech 1945-48 přednášel na lékařské fakultě v Plzni, 1946-48 přednosta otorinolaryngologického oddělení fakultní polikliniky v Plzni. Věnoval se především problematice retrosternální strumy a krční tuberkulózy. Byl průkopníkem bronchoskopického vyšetřování. (Manželka MUDr Věra Košťálková). Dílo:Větší počet publikací z odborného lékařství uveřejňoval hlavně v Časopise lékařů českých, zvláště práce o TBC horních cest dýchacích, zhoubných nádorech hrtanu aj.

Pavel Lisý (1912 - 1990)

Pavel Lisý ilustrátor, grafik, portrétista a krajinář. Narodil se 7.4.1912 v Hostomicích p. Brdy čp. 11 a zemřel 11.4.1990.P. Lisý byl dvanáctým dítětem místního zahradníka. Do obecné a měšťanské školy chodil v Hostomicích. Přestože již v mládí projevil výtvarný talent, nejprve se vyučil holičem. Po odchodu za výdělkem do Prahy začal při zaměstnání studovat výtvarné umění. Studoval na škole dekorativních umění a v roce 1950 byl přijat do Svazu československých výtvarných umělců. Prostředí, ve kterém vyrůstal, mu dalo lásku k přírodě. Jako krajinář se zaměřoval hlavně na své rodné Podbrdsko. Ale nezůstal jen u krajiny a věnoval se i portrétům významných českých a světových osobností. Úzce spolupracoval s týdeníkem Rozhlas, pro který řadu let kreslil portréty významných kulturních osobností. Pro redakci Večerní Praha nakreslil pražská domovní znamení. Náročnou a trpělivou práci vyžadoval také cyklus barevných botanických ilustrací v desetidílném Naučném slovníku zemědělském (pro ČSAV) nebo obrázky léčivých rostlin. Na tuto činnost navazují bohaté ilustrátorské práce v časopisech a novinách. Ilustroval také knihy: "Praha - průvodce městem" od V. Hlavsy a "Po Praze chodím" od F. Nepila. Jeho díla nejdeme v majetku Národní galerie, v Muzeu hl. města Prahy, Vojenském historickém muzeu a ve významných uměleckých sbírkách. V roce 1987 získal čestné občanství Hostomic a v roce 1992 byla jeho jménem pojmenována hostomická základní škola.

Ludvík Skřivan (1883 - 1935)

Ludvík Skřivan se narodil 25. 8. 1883 v Hostomicích, zemřel 2. 3. 1935 tamtéž.Byl starostou města, měl mimořádné hudební nadání, výborně ovládal techniku sborového zpěvu a dirigentského umění, měl velký podíl na nastudování oper v Hostomicích.

P. Josef Schmidinger /Šmidingr/ (1801 - 1852)

Josef Schmidinger se narodil 24.10.1801 ve Strakonicích a zemřel 1.2.1852 v Hostomicích pod Brdy1).Narodil se do kupecké rodiny v domě čp. 55. Dnes na místě jeho rodného domku stojí Česká spořitelna s pamětní deskou. První vzdělání získal v německé hlavní škole ve Strakonicích. Gymnázium absolvoval v Písku a teologii (spolu s bratrem Františkem) studoval v Praze. Pro účast na demonstracích musel na vojnu, ale pro nemoc byl propuštěn a dokončil bohosloveckou fakultu. V roce 1834 vysvěcen na kněze. Potom působil jako zámecký kaplan u českého mecenáše Antonína Veitha a u velkostatkáře Šafaříka v Tažovicích u Strakonic. Jeho dar z roku 1843 byl základem dnešní Šmidingerovy knihovny ve Strakonicích. Poslední roky (od roku 1849 do roku 1852) strávil v Hostomicích pod Brdy jako duchovní, a zde také zemřel. Na hostomickém hřbitově byl zřízen pomník, na který Strakoničtí přispěli 50 zlatkami.Po jeho smrti byla až v říjnu 1852 nalezena závěť s tímto odkazem:"Na strakonickou českou knihovnu pod jménem Josef Schmidinger věnuji 1000 zlatých ve stříbře žádaje, aby ji spravovalo šest měšťanů, a to se rozumí moudrých, hodných a poctivých."Kromě tisíce zlatých pro strakonickou knihovnu odkázal také "pilným učedníkům strakonickým" 200 zlatých a chudobinci a nemocnici ve Strakonicíh rovněž 1000 zlatých. Další 1000 zlatých byl určen Matici české. O jeho odkaz se ale vedly spory s bratrem a sestrou zesnulého. Trvaly tak dlouho, že odkaz pro Matici Českou vzrostl (díky úrokům do roku 1867- kdy byl konečně vyplacen) na 2000 zlatých.Do českých dějin se zapsal jako horlivý a neohrožený šiřitel českých knih v okolí svého působiště (zvaný "apoštol české knihy"). Pro Dědictví svatojánské a Matici českou získal několik set nových odběratelů.

prof. MUDr. Václav Treitz (1819 - 1872)

Václav Treitz se narodil 1819 v Hostomicích a zemřel 27. srpna 1872 v Praze. Je to jedna z největších osobností českého lékařství, vynikající znalec patologické anatomie na pražské univerzitě. Jeho rodný dum se dnes nachází v horní části náměstí (nad autobusovou stanicí).Gymnasijní studia absolvoval v Benešově, humanitníí a lékařská v Praze, kde r. 1846 promovoval.Již jako medik byl Hurtlem získán pro anatomii. Po promoci byl krátký čas externím lékařem ve všeobecné nemocnici, později se stal asistentem prof. J. Engla. R. 1852 byl povolán za prosektora na patologickou anatomii do Krakova, zde se stal řádným profesorem patologické anatomie a r. 1855 byl povolán jako profesor do Prahy na německou univerzitu. Tu rozvinul své učitelské i badatelské schopnosti vynikající měrou. Největší váhu kladl vždy na přesný pitevní nálezí a jeho vztah k nemoci. Své žáky učil přísnému logickému usuzování z daných podkladů. Vzletným a jasným způsobem si je dovedl získat pro svůj obor, takže patologická anatomie se skutečně stala podkladem veškerého studia praktického lékařství. Přestože rozšířil své přednášky proti stávajícímu rozsahu na oba semestry studijního roku, byly pro svou kvalitu a přitažlivé podání vždy hojně navštěvovány. Z četných žáků si dovedl za spolupracovníky vybrat vždy ty nejschopnější. Jeho assistenty byli např. A. Breisky; Vlad. Tomsa, oba Kratochvílové, J. Musil, G. Wiedeisperg, V. Wraný, J. Matoušek, Vlast. Klenka, H. Eppinger a L. Wach.


Jiří Havelka

OPRAVENÝ PŘÍBĚH
Komunistická propaganda pokřivila dějiny tohoto státu natolik, že se na mnohé události a osobnosti minulosti díváme stále ještě pohledem té doby. Muž, o kterém se chci zmínit sice za války neskončil na popravišti, ani v koncentračním táboře (byl „jen“ vězněn gestapem), nicméně si za svoje postoje a činy zaslouží úctu a obdiv.

STRMÁ KARIÉRA
Jiří Havelka se narodil 25. července 1892 v ruském městě Orel. Právnická studia však dokončil už v Praze. Prvním jeho významným postem bylo ministerstvo železnic, kde pracoval jako vrchní odborový rada, později také osobní tajemník několika ministrů. Po vzniku ČSR se stal soukromým docentem pro správní vědy a československé správní právo na Univerzitě Karlově a v roce 1933 postoupil na Nejvyšší správní soud. Tam se blíže seznámil s Emilem Háchou, který stál v jeho čele. Hácha si ho také po Benešově abdikaci (a Šámalově odchodu) vybral jako vedoucího Kanceláře prezidenta republiky. 1. prosince 1938 byl Havelka jmenován také ministrem bez portfeje (v Beranově vládě) a 27. dubna 1939 (ve vládě generála Aloise Eliáše) ministrem dopravy a (do 3. února 1940) náměstkem předsedy vlády. Byl to právě on, kdo Háchovi kandidaturu bývalého legionáře Eliáše na premiéra doporučil. A nemýlil se. Generálovy schopnosti a povahové vlastnosti mu jako premiérovi přinesly brzo autoritu u většiny politiků. Přitom pouze několika zasvěcencům bylo známo, že Eliáš přebírá funkci už jako člen rady starších Obrany národa (kterou založil v březnu 1939 s generály Bílým, Vojcechovským a Vojtou) - největší ilegální vojenské organizace 2. odboje. S domácím i zahraničním odbojem udržoval kontakty (a poskytoval mu užitečné informace) i Jiří Havelka. Jediný, kdo Eliášovi od začátku právem nedůvěřoval, byl K. H. Frank - šéf protektorátního útvaru SS a policie. Ještě víc než Eliáše Frank nesnášel pragmatického, nebojácného a impulzivního Havelku, s nímž se dostával pravidelně do ostrých sporů (Eliáš si ho vybral pro jeho odvahu už v roce 1939, aby s ním protestoval na velitelství SS v Petzkově paláci proti zatýkání Čechů, Jiří Havelka později zastupoval při složitých jednáních protektorátní vládu a jako právník zabránil vydání řady zákonů navrhovaných Frankem, které měly potlačit svébytnost českého národa). 25. dubna 1941 se však nakonec K. H. Frankovi přece jen podařilo prosadit to, oč dlouhodobě usiloval - jeho odvolání z vlády i místa kancléře. Za záminku si vzal skutečnost, že Havelka odmítl zaujmout stanovisko k přepadení Jugoslávie Německem. Po příchodu zastupujícího protektora Reinharda Heydricha v září 1941 byl Havelka a Eliáš týž den zatčeni a oběma hrozil – jak sdělil Háchovi osobně Frank - trest smrti. Prezident se je snažil všemožně zachránit. V prosinci 1941 se mu alespoň podařilo (po poskytnutí písemné záruky) dosáhnout propuštění Havelky do domácího vězení, v němž setrval (jako vězeň gestapa) až do konce války. Za zmírnění trestu byl však Hácha nucen zaplatit několika velmi bolestnými ústupky (například jmenováním ministry vlády esesáka Waltera Bertsche a kolaboranta Emanuela Moravce). Generál Eliáš byl nakonec po atentátu na Heydricha na přímý příkaz Himmlera (jako jediný premiér okupované země) zastřelen (19. června 1942). Prezident Hácha sice zoufale žádal až u Hitlera o změnu trestu smrti na doživotí, avšak bez úspěchu.

NEZASLOUŽENÝ PÁD
Po válce se otevřel prostor pro vyřizování účtů. Často ho bohužel využívali ti, kteří měli máslo na hlavě. Cílem odbojářů (kdybych jich bylo skutečně tolik, kolik se jich po válce za ně vydávalo, osvobodili bychom se dávno sami) se stali i ministři protektorátních vlád. „Bývalí kolegové, s nimiž jsem sloužil v druhé vládě Syrového, ve vládě Beranově a pak Eliášově, byli představováni národu a cizině jako kolaboranti s Němci, kteří schvalovali okupaci a zrazovali národ. Jsem povolaným svěd¬kem, který je připraven, aby to vyvrátil a řekl národu pravdu,“ prohlásil na obranu svých někdejších kolegů v roce 1945 bývalý ministr zemědělství Ladislav Feierabend (který po prozrazení své odbojové činnosti na radu Eliáše emigroval a stal se členem londýnské exilové vlády). Marně. Půldruhého roku po osvobození (v lednu 1947) došlo i na docenta Jiřího Havelku, který byl zatčen a v rámci retribučního řízení postaven v procesu s předsedou protektorátní vlády Rudolfem Beranem a jeho ministry (dalšími byli armádní generál Jan Syrový, Josef Černý a Otakar Fischer) před Národní soud. Komunistický tisk požadoval pro všechny nejvyšší tresty. Beran, jako bývalý předseda agrární strany, zakázané Košickým vládním programem, byl označen za zrádce národa (právě zákaz pěti stran, nakloněných Benešovi, které získaly ve volbách v roce 1935 celkem 2 928 828 hlasů, plus povolení pouze čtyř politických stran v rámci socialistické Národní fronty, byly dva z mnoha „triků“, díky nimž vyhrála v roce 1946 KSČ volby a naše země se nasměrovala k vývoji v roce 1948). Později před sou¬dem vyšlo najevo, že vyšetřovatelé nutili svědky ke křivým výpově¬dím proti Beranovi, naopak svědkové obhajoby byli opomíjeni. Havelka byl přese všechno 21. dubna 1947 shledán nevinným a soud ho (stejně jako Černého a Fischera) osvobodil. Beran se Syrovým byli odsouzeni ke dvaceti letům těžkého žaláře. 
Nicméně po únoru 1948 nastupující totalitní režim donutil Jiřího Havelku opustit Prahu a ten strávil zbytek života v Hostomicích pod Brdy. Většina lidí, kteří o jeho skutečném osudu nic nevěděla, v něm viděla kolaboranta. Ostatně, podobně bylo ještě docela nedávno nahlíženo i na jeho přítele a hrdinu s velkým H generála Eliáše, jenž neváhal položit za svou vlast život. JUDr. Jiří Havelka o hlavu sice nepřišel, leč posledních více než deset let života byl nucen dožít v ponížení a nedůstojných podmínkách. Jediné, čím si mohl alespoň trochu přilepšit, byla výuka cizích jazyků. O tu ale v té době skoro nikdo nestál (já jsem jako desetiletý patřil mezi jeho pár žáků). 
Bývalý ministr Havelka zemřel 5. června 1964. Nikdo z jeho tehdejších spoluobčanů nejspíš nevěděl, že odešel člověk, který jen o vlas unikl popravišti a jehož zásluhou protektorátní vláda odmítla vydat protižidovské zákony (prosadil je až po jeho odchodu K. H. Frank)!