Cvočkařské bouře

Všechno to začalo 26. února 1866 kolem poledne v krámu obchodníka s hřebíky Samuela Brunnera. Brunner oznámil mistru Josefu Prepslovi snížení mzdy. Proto se sem vypravila delegace tovaryšů, ve které byli František Holub, Josef Jedlička, Matěj Tůma a mistr Josef Prepsl. Chtěli se dohodnout po dobrém, ale Brunner byl člověk, který si zvykl poroučet. Vykázal delegaci z krámu a řekl jim větu, kterou později opakuje Matěj Tůma u přelíčení v Praze. "Vy sakramentský prasata a neřádi, já s vámi nemám co dělat. "Při této větě vstoupil do krámu mladý učeň Štěpán Šťáhlavský, který chtěl, aby mu Brunner doplatil 7 krejcarů, o které dostal méně. Chlapec měl strach, že mu otec neuvěří a bál se jít domů. Brunner mu chybějící peníze nedoplatil, naopak, vytrhl mu kotlík se cvočky a hodil na hlavu. Chlapec zavrávoral, obchodník do něho ještě strčil a ten spadl na železnou váhu. Při pádu si rozbil obličej. Zkrvavený chlapec vyšel na náměstí, kde se právě konal svatomatějský trh a stal se středem pozornosti.

Po výpovědi tovaryšů se začaly ozývat první výkřiky nevole vůči Brunnerovi. Brunner poznal, že je zle. Zavřel rychle krám a celé to dění pozoroval z okna na střeše. Jakmile si toho přítomní všimli, popadli kameny ležící na náměstí a začali je na něho házet. Některý z nich namířil na dolejší okno, které nebylo kryto dřevěnou okenicí. To byl signál k útoku a lidé vtrhli do Brunnerova domu. Brunner však utekl. Rozhořčení davu bylo v tomto okamžiku již velké a nepomohl ani zákrok obecního policajta, který zatkl největšího "křiklouna" Matěje Tůmu, kterého však rozhořčený dav osvobodil. Neuspěl ani policejní komisař Baborský, který když chtěl uklidnit dav, byl zbit do krve. Vzbouření cvočkaři neukradli ničeho z majetku obchodníka Brunnera,ničili jen zařízení. Rozvášněný dav chtěl uklidnit další hostomický obchodník a obecní radní Josef Budil, ale ani ten se nesetkal s úspěchem. Většího úspěchu dosáhl bezdědický farář Burka, který měl u lidí velkou autoritu. Vyslechl všechny stížnosti a slíbil, že vše přivede do správných kolejí. Leč v okamžiku, kdy se dav již uklidňoval, ozval se hlas "Nevěřte jim! ", opět začalo létat kamení a nastalo další drancování Brunnerova domu. Když byl Brunnerův dům úplně vydrancován, vrhl se lid na další obchodníky.

 Pamětní deska je umístěna na dnešní poště (na fotografii na boku - u tel. budky)posta.jpg

Odpoledne volali z Hostomic do Hořovic pro četnickou pomoc. V té době byli v Hořovicích jen dva četníci. Jeden z nich, když se dostavil do Hostomic a viděl co se děje, raději se vrátil zpět. Večer pak přišli do Hostomic oba a prvního zatkli Václava Jeřábka. Druhý den ráno byl zatčen Josef Prepsl a Matěj Tůma. Když oba jmenované vedli přes náměstí, byli zastaveni davem cvočkařů, kteří chtěli na četnících jejich propuštění. Protože to četníci nechtěli udělat, zatlačili je i se zatčenými do úzké uličky a tak byli oba jmenovaní propuštěni. To ještě více přesvědčilo cvočkaře o jejich síle. Zamířili rovnou na radnici a žádali, aby byl propuštěn Jeřábek. Ten byl skutečně propuštěn a postavil se jako vítěz v čelo davu, aby ho zavedl k Brunnerovu domu, kde bylo zpustošeno vše, co zbylo z posledního drancování.

Pak se dav vydal do Běštína, kde demoloval krám obchodnice Steindlerové. Hmotná škoda, kterou cvočkaři způsobili, byla celkem 27 000 zlatých. V 11 hodin v noci přijelo četníkům na pomoc vojsko z Prahy. Přijížděli s nasazenými bodáky, připraveni okamžitě zahájit palbu. Ale to už se do Hostomic vracel klid a vojsko nemělo příležitost k zásahu.


Plameny hněvu v Hořovicích

Vzpoura v Hostomicích byla signálem i pro ostatní místa, kde byla střediska cvočkařů, aby propukla dlouho utajovaná nenávist vůči vykořisťovatelům. A tak po příkladu hostomických došlo k nepokojům ve Všeradicích, Praskolesích, v Mýtě u Rokycan a zejména však v Hořovicích a v Berouně. Nejdramatičtěji však dopadla vzpoura v Hořovicích, kde bylo použito násilí a kde také padla první oběť. Leč nepředbíhejme událostem.

1. března 1886, to bylo ve čtvrtek, srotilo se na náměstí v Hořovicích několik výrostků, kteří byli přítomni vzbouření v Hostomicích a spílali obchodníkům. Jejich počínání přihlíželo dost zvědavých občanů. Přítomnost občanstva a jejich němý souhlas dodal malé skupince odvahu, která pak skutečně začala s vytloukáním oken. Četníci požádali o pomoc čtyři vojáky, kteří přivedli z Hostomic několik zatčených. Omylem byl zatčen jeden chlapec, který přihlížel jako divák. Matka, která se dožadovala synova propuštění, byla surově zbita vojáky pažbami pušek, že v bezvědomí klesla k zemi. A to byl první podmět, aby nad Hořovicemi vzplanuly první plameny hněvu.

Bylo to v šest hodin večer, kdy se srotil větší dav občanů, ale po zakročení purkmistra Šmída, okresního hejtmana Trappa, Emanuela Noska a Antonína Herberta se dav rozešel. Hořovicemi však bez souhlasu radních procházela vojenská hlídka směrem od náměstí k mostu a zpět, a zastavila se u domu obchodníka Glasrla, kde byl shromážděný dav. Hlídka vyzvala přítomné k rozchodu a když občané neuposlechli, použila obrácených pušek a pažbami začala shromáždění rozhánět. Několik občanů bylo uhozeno a mladý chlapec Kunrád, který si počínal nejvýbojněji, byl vojáky zatčen a měl být odveden na radnici. Zástup lidí ho ale vyprovázel až na náměstí, kde bylo na vojáky hozeno dokonce několik kamenů. Vojenská hlídka vyzvala shromážděné k rozchodu, ale ti odpověděli sevřením hlídky celé. Velitel dal rozkaz ke střelbě. Tragedie vrcholí... Výstřely zasažen padá 71letý hostinský František Kukla a je poraněna jedna žena, jejíž jméno není zachováno v archivu. Zmatek.. Dav ještě zesiluje svoje sevření tohoto zmatku využívá mladý Kunrád, který se vytrhne hlídce a vmísí se mezi demonstranty. Část těchto se vrací zpět k domu obchodníka Glasrla, zde vytlučou všechna okna. V tomto okamžiku purkmistr vybízí a lid se skutečně rozchází. Na setmělé Hořovice padá noc a klid. V té době je však na cestě vojsko z Hostomic a Prahy. Byly to dvě setniny (400 mužů hraběte Gvuléva). Zpráva o střelbě se dostává až do Prahy a Jan Neruda zajíždí do Hořovic a píše známý fejeton "Výlet do kraje bídy".

C. a k. okresní úřad měl však starosti s pohřbem zastřeleného Františka Kukly. Úřady se obávali další vzpoury a demonstrace při pohřbu. Aby tomuto všemu bylo zabráněno, rozhodli úřady uskutečnit pohřeb v sobotu odpoledne ve čtyři hodiny, ne jak chtěla rodina zastřeleného (v neděli), ale i tak se sešlo mnoho lidí z celého okolí. Voják, který svým výstřelem zavinil smrt Františka Kukly, dostal od zemského velitelství pochvalné uznání za duchapřítomnost. Hostomické a hořovické bouře, které daly podnět k psaní novin jak ve Vídni, v Berlíně, Pešti a v Praze, se přenesly do dalších míst, dokonce až na Zbirožsko, do Sušice, do Hartmanic, Hrádku a Velhartic. Tyto nepokoje zavdaly příčinu místodržiteli hraběti Lužanskému, aby vyhlásil stanné právo v okamžiku, kdy vojsko město opouštělo, přestože zde byl klid a pořádek, což zůstává v Hořovicích paradoxem. Rebelie skončila, cvočkaři se vrátili ke své práci a jen dochovaná písnička zůstala jako svědek zoufalého pokusu vyhladovělých a ubohých:

"Neměli co do úst dáti, museli by hladem mříti, že neměli stroj. "

Tato písnička, o které nemůžeme s určitostí říci, kdy vznikla, hovoří dál ve svém textu o tom, jak to všechno začalo:

"Praskla vrata, praskla mříž, u Brunnera krám, do sklepa se vedrali, drancovali tam, vynášeli bedny sudy, rozbíjeli všecko všudy, rozbořen dům sám. "

Na Hostomicku a Hořovicku nastal klid, opět se ozýval monotónní klapot kladívek a v Praze u krajského Trestního soudu shromažďoval se materiál proti obžalovaným cvočkařům.