Přírodní park Hřebeny - Lesy na Hřebenech

Brdy je starý název pro zalesněné kopce. Lesy na Brdech začínají nad Zbraslaví a končí u Hvožďan nad blatenskou rybniční pánví. Nějakých 70 kilometrů souvisle zalesněného pohoří ve středu Čech. To je Brdská vrchovina. Její část od toku řeky Litavky na sever až ke starému soutoku Berounky s Vltavou
se označuje jako Brdské Hřebeny nebo jen Hřebeny. Od 14. října 2009 nařízením č. 4/2009 Rady
a hejtmana Středočeského kraje nabyly Hřebeny statut přírodního parku.

Kamenité a skalnaté Hřebeny byly odedávna porostlé hlubokým lesem. V nižších a sušších polohách
ho vytvářely bukové doubravy s lípou a habrem. Dub býval zastoupen v přirozené druhové skladbě celkově až do 13%. Převažoval dub zimní (Quercus petrea {MATT.}LIEBL.), zvaný drnák. Živným a vlhkým půdám dává přednost dub letní (Quercus robur L.), zvaný křemelák. V lesních společenstvech převažovaly jedlové bučiny s javorem a s řadou dalších vtroušených druhů. V přirozeném složení dominoval buk (Fagus sylvatica L.) až do 37%. Jedle bělokorá (Abies alba MILLER) bývala významně zastoupena ve všech vegetačních stupních, celkově též až do 37%. Smrk (Picea abies {L.}KARST.) měl přirozené možnosti růstu ve vlhkých inverzních údolích, na chladnějších a podmáčených stanovištích a ve vyšších polohách spolu bukem a jedlí. Jeho přírodní výskyt asi nepřekračoval 10 %.

Vrbka úzkolistá na pasece
foto: V. Valenta

Na kamenitých svazích se uplatnila klenová bučina, na sutích jilmová javořina, resp. lipová javořina a lipová bučina. Na četných balvanitých výchozech se udržely reliktní bory (Pinus sylvestris L.), na kamenitých hřbetech spolu s jedlí. Uvádí se též poměrně vysoké zastoupení topolu osiky (Populus tremula L.) až 2%.

Zvěři takové druhově bohaté lesy nabízely hojnost potravy. Původní je jelen evropský, srnčí a černá zvěř, která obstarala bohatý stůl pro šelmy. A nepochybně také pro lovce. Kronikář uvádí, že král Přemysl Otakar II. po zbudování loveckého dvorce na Zbraslavi ulovil v blízkých lesích několik medvědů. Šelmy byly do 17. století vyhubeny. Rysové se ve Středních Brdech znovu objevili přibližně před deseti lety a stopy zanechali i na Hřebenech. Má se za to, že jde o migraci ze Šumavy.

Buky u vodojemu nad Řevnicemi
foto: V. Valenta

Za panování Přemyslovců byly v hlubokých brdských lesích založeny hrady Mníšek a Dobříš nejen s loveckým posláním, ale i jako správní a branná centra královské moci. Dobříš byla ustanovena sídlem královského lovčího. Ani králové Karel IV. a Václav IV. nezanedbávali královské lovecké revíry na brdských Hřebenech, na nichž v jejich době ještě lovili medvědy, rysy a vlky. Povinností královských manů v Mníšku a na Dobříši byl i nesmiřitelný boj proti loupežníkům, kteří přepadávali pocestné, kupce, formany i vesničany na Zlaté stezce zejména v hlubokých lesích mezi těmito hrady.

Vlci znepokojovali vesničany ještě po Třicetileté válce, i když nikdy ani zdaleka nemohli napáchat tolik krvavých zvěrstev jako švédští žoldáci ba ani jako loupežníci, jejichž kořistí se stávaly hlavně bohaté náklady kupců jedoucích z Bavor do Prahy. Hluboké, těžko přístupné lesy poskytovaly lapkům dost příležitostí i úkrytů. Jeden z jejich brlohů se nacházel pod vrchem Kuchyňka, který po jejich přebývání zdědil jméno. Na balvanitých svazích Kuchyňky se udržela typická suťová lesní ekocenóza, která je
na 21,18 ha chráněna jako přírodní rezervace již od roku 1933.

Starý buk na Plešivci

Po Bílé Hoře byly původně královské lesy postupně privatizovány. Dobříšské panství si zakoupil v roce 1637 Bruno z Mansfeldu. Ani soukromí držitelé nezanedbávali myslivost a lov. V 19. století kníže Colloredo Mansfeld vysadil do Brdů jelence virginského a choval daňky. Z Ameriky v roce 1905 přivezl ondatru pižmovou, která se od dobříšských rybníků rozšířila po celé severní Euroasii.

Zájem vlastníků se již od 18. století přesouval také na využití dřeva jako lukrativní tržní komodity. S postupem kolonizace se lesy stále více stávaly zdrojem stavebního a užitkového dříví a samozřejmě paliva. Hřebeny byly bohaté na železné rudy. Těžba stříbra a zlata měla na Hřebenech jen okrajový význam na rozdíl od bohatých ložisek v sousední oblasti kolem Nového Knína a Pleše.
Již středověké hutě k výrobě a zpracování železa potřebovaly stále více dřevěného uhlí. To vyráběli uhlíři milířováním. Rozvoj průmyslu v 18. a 19. století nenasytně stravoval veškeré lesy na Hřebenech. Původní lesy byly záhy smýceny.

Tržní zájmy vedly vlastníky lesů k převodům na hospodářské lesy s vysázenými porosty podle věkových tříd a k přeměnám druhového složení na rozsáhlé smrčiny. Smrk je původní, vitální, ekologicky velmi přizpůsobivý a hospodářsky výhodný strom. Má vysokou klíčivost, ujímavost a jeho vysoký, rovný, válcovitý kmen rychle přirůstá a dosahuje výšek 35 až 40 m. Smrkové dřevo má technicky velmi výhodné vlastnosti, proto je žádáno a na trhu je výborně zpeněžitelné. Proto se v hospodářských lesích na Hřebenech ve velké míře vysazoval smrk.

Jako zpevňující dřevina byl od 19. století vysazován modřín opadavý (Larix decidua MILLER), který rychle roste, vytváří vysoký rovný kmen a dosahuje až 40m výšek. Poskytuje trvanlivé, pevné načervenalé dřevo s krásnou strukturou žádanou v nábytkářství a stavebnictví. Na Hřebenech je v historickém období nepůvodní. Zdaleka však není v Česku exot. Pochází z Jeseníků a předpokládá se, že rostl i na některých místech Vysočiny. Pro jeho vitalitu a kvalitu dřeva byl záměrně rozšiřován a pěstován již od 17. století.
Tak vznikla řada jeho kvalitních prosperujících místních kultivarů jako úsovský, adamovský nebo hrotovický modřín. Hřebenům má nejblíže osvědčený fenotyp modřínu křivoklátského.

Jedle pod Jeleními palouky
foto: V. Valenta

Přes dlouhodobé hospodářské využívání lesů na Hřebenech zůstal zachován značný podíl dubu, hlavně dubu zimního, alias skalního čili drnáku (Quercus petrea L.), ale též buku i javoru klenu (Acer pseudoplatanus L.). Lesníci ponechávali hodně výstavek a starých doupných stromů v porostech. Přes to, že původní jedle bělokorá prošla v 60. až 90. letech minulého století kritickým obdobím, nacházíme v porostech jak skupiny staletých stromů tak se místy dochovaly jednotlivé jedle o obvodu až kolem 300 cm jako v prostoru Knížecích studánek.
Jedle bohatě semení. Pod matečnými stromy všude nalézáme semenáčky, které naneštěstí jsou atraktivní pochoutkou pro zvěř. Spárkatá zvěř do Brdů vždycky patřila. Původní druhy spárkaté zvěře (jelení, srnčí) byly nimrody doplňovány alochtonními druhy jako je daněk skvrnitý, jelen sika a jelenec viržinský. Původně exotická oborová zvěř se silně rozšířila po celých Hřebenech. Když k tomu připočteme změněnou skladbu novodobého hospodářského lesa, jednoznačně můžeme konstatovat, že stavy zvěře překračují možnosti přirozené obnovy lesních porostů, zejména buku a jedle.

Kamenné moře pod hřebenem
foto: V. Valenta

V prostoru bývalého muničního skladu ČSA
u Dobříše restituent Ing. Jerome Colloredo Mansfeld po dohodě s odborem lesa Ministerstva životního prostředí zrealizoval demonstrační objekt pro přirozenou obnovu jedle bělokoré. Dvojitý plot znemožňuje přístup zvěři. Hospodaří se výběrným způsobem. Objekt dokazuje, že přirozená obnova jedle je možná, pokud jsou eliminovány škody zvěří. Podobně byly vybudovány oplocenky pro zmlazení buku a dubu jak na soukromých tak na státních majetcích. I ty jsou úspěšné.

Na Přírodní rezervaci Hradec byly před 15 lety vybudovány oplocenky pro zmlazení přirozeného lesa. Přesvědčivý úspěch se dostavil teprve v posledních 5 letech. Došlo však k pádu několika stromů, které poškodily oplocenku. Ta nebyla opravena a vysoká zvěř okusem průběžně likviduje zmlazení (klen, buk, dub, jeřáb muk), které bylo jedním z cílů vyhlášení přírodní rezervace před 20 roky. Mezi tím došlo k restituci polesí a soukromý vlastník žádá finanční kompenzace za požadavky Ochrany přírody. Měla by to napravit včasná realizace schváleného nového plánu péče. Tak snad na to najde Středočeský kraj finanční prostředky. Tam, kde zůstaly zachovány oplocenky zbudované státními lesy, došlo k vynikajícímu přirozenému zmlazení buku.

Na skalnatých hřebenech byly lesníky ponechávány staré porosty skeletových a kamenitých dubových bučin. Typické pro ně jsou kamenité příkré svahy podél geologického zlomu s mrazovými sruby od vrchu Holého přes Kuchyňku a Hradec až po Vrážky. Na Kuchyňce (v r. 1933) a na Hradci (v r. 1989) byly vyhlášeny přírodní rezervace pro ochranu typických kamenitých dubových bučin s jedlí, klenem, jilmem
a související bylinnou vegetací. Některé staré exempláře dubů a buků dosahují výčetních tloušťek od 80 cm až do 120 cm. Jejich stáří se odhaduje na 200 až 250 let. Doba zasazení památkově chráněného buku
na Skalce bývá spojována se vznikem barokního areálu (mezi lety 1693 - 1694). V 80. letech došlo k šíření houbového onemocnění - tracheomykózy na jilmu a dubu. Jilm byl jí prakticky zlikvidován. U dubu
se tracheomykotické odumírání zastavilo. Na některých místech se však dosud setkáme s částečným usycháním dubů.

Kmen rostoucí ze skály
foto: V. Valenta

V hospodářských lesích je dominantní dřevinou smrk. Přirozeně se mu daří zejména na severních a severozápadních vlhkých úbočích
a roklích, ve vlhkých dolinách a na prameništních oblastech.
Na dobříšské jižní straně místy trpí přísuškem. Tím je více vystaven napadení kůrovci. Díky lesnické péči kůrovcová napadení byla účinně tlumena. Poměrně déle trvalo zvládnutí mniškové kalamity
ve 20. letech minulého století. Za zmínku stojí, že v oné době obnovy po kalamitách hojně osídloval brdské Hřebeny tetřívek.
Nyní se na Hřebenech již nevyskytuje. Orkány posledních let na Hřebenech na rozdíl od Středních Brdů nezpůsobily mimořádné škody. Vzniklé polomy byly včas zpracovány.

Ve smrčinách se většinou setkáváme s příměsí borovice a jedle. Modřín se velmi dobře osvědčil jako meliorační a zpevňující dřevina. Roztroušeně nebo ve skupinách ale i v souvislých porostech jsou zastoupeny dub, buk, osika, bříza a javor. Jednotlivě nebo liniově byly vysazovány jírovce maďaly (Aesculus hippocastaneum L.), jejichž plody - kaštany jsou potravou zvěře. Bohužel až sem na Hřebeny pronikla klíněnka jírovcová, která tyto krásné stromy poškozuje. Červeně zrající jeřabiny na podzim zvou kvíčaly. Kromě jeřábu ptačího (Sorbus aucuparia L.) se můžeme ojediněle setkat s jeřábem mukem (Sorbus aria{L.}CRANTZ.) i na křemencích, ačkoliv jinak spíše dává přednost bazickým substrátům. Zdravotní stav lesa na Hřebenech v současné době je dobrý. Je patrný příklon k podrostnímu hospodaření, přirozeným zmlazením a ke zvýšenému důrazu na stabilizaci lesa a obnovu listnáčů.

Z předválečných ale i pozdějších výsadeb se zachovaly roztroušené nebo ve skupinách nádherné exempláře vzrostlých douglasek tisolistých (Pseudotsuga menziesii {Mirb.} FRANCO) severoamerického původu. V dobříšské oboře Aglaia Mansfeldové pečují o geneticky významný porost douglasek. Douglasky vytvářejí srdčitý hluboký kořenový systém. Díky jemu jsou schopné se lépe vyrovnávat se sezónními vláhovými deficity a, jak se prokázalo v brněnských městských lesích, i úspěšně čelit orkánu (v roce 2010). Tím se douglasky stávají potenciální náhradní dřevinou našich lesů pro nepředvídané výkyvy klimatu. V oboře Aglaia se dochovala řada dalších cizokrajných dřevin.

Krmeliště

Ne zrovna šťastnou volbou byly výsadby rakouské borovice černé (Pinus nigra ssp. nigra). Její dřevo je nadmíru pryskyřičnaté, horší kvality než u borovice lesní. Se značnými výhradami se může používat i pro průmyslové zpracování. Černá borovice zejména v posledním desetiletí až fatálně trpí rzemi a sypavkami.

Nadprůměrným vzrůstem a velmi dobrým zdravotním stavem překvapují 40 až 50leté výsadby americké jedle obrovské (Abies grandis LINDLEY) introdukované z horských pralesů Britské Kolumbie. Překvapuje výbornou adaptabilitou, životaschopností i svojí mechanickou odolností. Ojediněle se na Hřebenech setkáme s výsadbou dubu červeného (Quercus rubra L.), severoamerického původu. Může dosahovat až 35 m výšek a v zápoji vytváří vysoký rovný kmen. Svým červeným zbarvením zvyšuje pestrou paletu podzimního lesa.

V 60. letech na okrajích lesa podél vodotečí k původním olším lepkavým a vrbám výsadbou přibyly jako rychle rostoucí dřeviny topoly. Většinou se jednalo o hybridy domácího topolu černého (Populus nigra L.)
a topolu kanadského (Populus canadensis MOENCH). Původním záměrem byla surovina pro papírenský průmysl. Dnes prudce roste zájem o rychle rostoucí dřeviny jako o obnovitelný zdroj paliva pro energetiku, a tím se výrazně zvyšují i ceny dříví.

Od poloviny června na Hřebenech kvetou náprstníky červené
foto: V. Valenta

Lesy na Brdech vzbuzují hluboké estetické prožitky po celý rok. Na jaře těsně před rašením bučiny nabudou fialového odstínu. Nalité pupeny pod dotyky dubnového sluníčka začnou vystřelovat pastelově zelinkavé vějířky, které se z jemných chloupků rozvinou v listy. To se pak poutník nestačí divit, kolik je zelených, jak každý strom raší v jiném odstínu. Letní zeleně jsou nabité temně zeleným chlorofylem, vydechují opojné vůně terpenů a pryskyřic. Podzimní slunce rozzáří na stráních Hřebenů pestrou paletu barev impresionistického kumštýře. V prořídlých zimních lesích jsou jehličnany jako smaragdy, malachity a tyrkysy zasazeny do bílého zlata.

Lesy na Hřebenech jsou úžasné ve všech ročních obdobích a za každého počasí vždy přinášejí relaxaci duši  člověka unavené a pronásledované shonem, hlukem a civilizačním stresem života ve městě Rozhodnutí Rady a hejtmana Středočeského kraje o vyhlášení Přírodního parku Hřebeny bylo prozíravé a přišlo včas, aby se přírodním krásám a zachovalému krajinnému rázu dosud kompaktního rozlehlého lesního celku na okraji velkoměstské aglomerace dostalo aspoň nějaké ochrany před „současným developerským konzumem krajiny, jehož chamtivost a zvůle nemá v naší minulosti obdoby".

Ing. Vladimír Valenta, CSc.

Úvodní charakteristika parku
Geologie a geomorfologie
Krajina a její osidlování
Krajina a dějiny
Vody na Hřebenech
Plešivec